14
KDYŽ SIDNEY V DOMĚ OSAMĚLA, PROBÁDALA, PUZENA DOSUD NIKDY nepoznanou silou, každou štěrbinu v prostoru a čase. Seděla hodiny u okna v kuchyni a probírala léta svého manželství. Každý detail z těch let, včetně bezvýznamných okamžiků, se jí jasně vynořoval z hlubin podvědomí. Když se jí vybavila zvlášť veselá vzpomínka, pobaveně se usmívala. Ale jen na kratičký okamžik, vzápětí se usedavě rozplakala, neboť si uvědomila zdrcující fakt, že veselé chvíle s Jasonem zůstanou jen vzpomínkou.
V pohnutí vstala, vyšla po schodech, pomalu prošla halou a vstoupila do Jasonovy malé pracovny. Rozhlédla se po spartánském zařízení a usedla před počítač. Přejela rukou po monitoru. Jason miloval počítače, co ho znala. Sidney jako běžný uživatel ovládá textový editor a elektronickou poštu, jinak toho o hardwaru a softwaru ví dost málo.
Jason elektronickou poštou čile korespondoval a normálně kontroloval schránku každý den. Sidney tak po leteckém neštěstí neučinila. Uvědomila si, že je nejvyšší čas to napravit. Pravděpodobně se ozvala řada Jasonových přátel. Zapnula počítač a pozorovala, jak se na obrazovce míhají čísla a slova, která jí většinou nic neříkala. Pochopila jen, kolik zbývá volné paměti, velká kapacita ji nepřekvapila. Manžel si počítač uzpůsobil ke svému obrazu a pořádně jej „nadupal“.
Civěla na číslice označující volnou kapacitu paměti. Trhla sebou, když si uvědomila, že ze tří posledních – 3, 0 a 7 – lze sestavit datum Jasonových narozenin – 30. července. Hluboce si povzdechla a ubránila se slzám. Otevřela zásuvku stolu a nazdařbůh se prohrabovala obsahem. Jako právnička dobře věděla, kolik je třeba absolvovat procedur a získat dokumentů, aby člověk právoplatně nabyl nemovitý i movitý majetek. Většinu získali společně, a přesto zůstaly některé právní mezery. Podobné záležitosti musí občas řešit každý, netušila jen, že ji to čeká tak brzy a zásadně.
Jak se probírala papíry a nejrůznějšími úředními doklady, narazila prsty na jakýsi tvrdší předmět. Vytáhla ho ven. Nevěděla, že drží kartu, kterou tam Jason odložil těsně před odjezdem na letiště. Začala ji zkoumat. Vypadala jako kreditní karta, nesla ovšem emblém společnosti Triton Global. Bylo na ní jméno Jason Archer a nápis Kódové omezení 6. stupně. Zamračila se. Nikdy tu kartu neviděla. Usoudila, že je to jakási bezpečnostní průkazka, i když na ní chyběla manželova fotografie. Strčila ji do kapsy. Společnost ji nejspíš bude chtít vrátit.
Napojila se na America Online a počítač jí oznámil, že v elektronické schránce je pošta. Jak předpokládala, obsahovala řadu zpráv od jejich přátel. Pročítala je a rozplakala se. Potřeba probrat se vším ji opustila a chtěla počítač vypnout. Trhla sebou, neboť na obrazovku náhle naskočila úplně nová zpráva. Adresa zněla ArchieJW2, což byl její manžel. V okamžiku však opět zmizela jako závan hravé, prchavé inspirace.
Sidney vyťukala na klávesnici příslušný příkaz a rychle nahlédla do elektronické schránky. Když zjistila, že je prázdná, čelo jí zbrázdily vrásky. Dál civěla na obrazovku. Letmý vjem ji vedl k závěru, že se jí to asi jen zdálo. Promnula si pálící oči a několik dalších minut seděla a napjatě čekala, zdali se jev nebude opakovat, byť netušila, co znamená. Ale obrazovka zůstala prázdná.
* * *
HNED POTÉ, CO JASON ARCHER ODESLAL ZPRÁVU ZNOVU, POČÍTAČ ohlásil její příjem. Tentokrát nezmizela a řádně se uložila do elektronické schránky. Počítač, který ji přijal, se však nenacházel ve starém kamenném a cihlovém domě, ani na Sidneyině psacím stole v kanceláři firmy Tyler & Stone. Také u něho v té chvíli nikdo nebyl, aby si zprávu přečetl. Zpráva musí počkat.
* * *
KONEČNĚ SIDNEY VSTALA A VYŠLA Z JASONOVY PRACOVNY. NÁHLÉ mihnutí čehosi na obrazovce počítače v ní zničehonic vzbudilo absurdní naději, že se s ní Jason pokouší komunikovat odtud, kam odešel poté, co se letadlo zarylo do země. Hlouposti, okřikla sama sebe. Ví, že to není možné.
O hodinu později, úplně dehydrovaná po dalším návalu žalu, sáhla po fotografii Amy. Musí …
