15.
„To děláš dobře, Jondalare. Ještě z tebe uděláme říčního muže,“ řekl Karlono. „U velkých lodí na tom nezáleží, jestli propásneš záběr. Nejhorší, co se ti tu může stát, je, že vypadneš z rytmu a nebudeš na chvíli v souladu s ostatními. Na malých lodích, jako je tahle, je ale rytmus nadmíru důležitý. Zmeškat záběr může být nebezpečné, ba dokonce smrtelné. Stále sleduj řeku – nikdy nezapomeň, jak může být nevypočitatelná. Tady je velmi hluboká, proto vypadá tak klidně. Ale stačí, abys do ní dal pádlo, a už cítíš, jak je proud mocný. Bojovat s takovým proudem je těžké – musíš s ním spolupracovat.“
Karlono nezavřel ústa, když projížděl s Jondalarem v malém člunu pro dva v blízkosti přístaviště Ramudonů. Jondalar mu naslouchal jen na půl ucha, soustředil se ale zcela na ovládání pádla, aby člun, který řídil, taky skutečně jel tam, kam chtěl.
„Myslíš si, že je snadnější jet po řece dolů, protože to je po proudu, ale to je omyl. Když jedeš proti proudu, musíš si celou dobu uvědomovat člun a řeku a nesmíš ani na okamžik myslet na něco jiného. Víš, že když polevíš ve své pozornosti, můžeš ztratit všechno, co jsi získal.
Když se necháš hnát proudem, je pokušení příliš velké, snadno něco zanedbáš a myslíš na něco jiného, a pak tě řeka strhne. Dál po řece jsou uprostřed koryta skály. Než se naděješ, může tě proud na ně vrhnout. Nebo narazíš na nějaký kmen, který je vodou tak nasáklý, že leží pod hladinou. Nikdy se neotáčej k Matce zády! To je pravidlo číslo jedna. Je v ní spousta překvapení.
Právě když si myslíš, že víš, co tě čeká, a všechno ti připadá samozřejmé, udělá Matka něco neočekávaného.“
Starší muž se posadil a vytáhl pádlo z vody. Zamyšleně si přeměřoval Jondalara a všiml si, jak je soustředěný. Světlé vlasy si stáhl v týle řemenem – chvályhodné opatření. Měl na sobě oblečení Ramudonů, což vlastně nebylo nic jiného než oblečení Samudoronů, jenom přizpůsobené zvláštním podmínkám života na vodě.
„Proč nejedeš zpátky k přístavišti a nenecháš mě vystoupit, Jondalare? Myslím, že je načase, abys to zkusil sám. Je to rozdíl, když je člověk na řece naprosto sám.“
„Myslíš, že to zvládnu?“
„Na někoho, kdo se tu nenarodil, ses to naučil velmi rychle.“
Jondalar byl nedočkavý, aby vyzkoušel sebe a své umění sám na řece. Chlapci Ramudonů měli obvykle svou vlastní loď z jednoho kmene, ještě než se stali muži. Mezi Zelandonci už dávno ukázal, kdo je. Ani nebyl ještě úplně vzrostlý, tenkrát byl sotva větší než Darvo, a ještě se nevyučil svému řemeslu, když už přinesl domů svého prvního jelena. Teď vládl oštěpem s větší silou a dohodil ho dál než většina mužů. Když lovil na rovinách, tam si byl jistý – tady na vodě se přece jenom necítil tak docela svůj. Žádný říční muž nebyl považován za opravdového muže, dokud neulovil harpunou velkého jesetera, podobně jako u Samudoronů musel každý nahoře v horách, odkázán jen sám na sebe, ulovit kamzíka.
Umínil si, že neudělá Sereniji dřív svou ženou, dokud nedokáže, že by mohl být jak Samudoronem, tak Ramudonem. Dolando se pokoušel ho přesvědčit, že to není nutné: nikdo nepochyboval o jeho schopnostech. Kdyby však přesto bylo potřeba důkazu, tak by lov na nosorožce odstranil jakoukoliv pochybnost. Roviny nebyly obvykle jejich loveckým revírem.
Jondalar se nepokoušel vypátrat, kde se vlastně vzala jeho snaha být lepší, než jsou všichni ostatní. Přitom neměl dřív nikdy pocit, že musí s ostatními soutěžit. Veškerý jeho zájem platil zpracovávání pazourku. Jenom v tom chtěl dokázat něco zvláštního. Přitom mu vůbec nešlo o nějakou soutěž. Jenom ho to vnitřně uspokojovalo, že se může zdokonalovat v tomto umění. Později, když šamud mluvil s Dolandem mezi čtyřma očima, vysvětlil mu, že vysoký Zelandonec musí sám sobě dokázat, že může být zcela přijat.
Serenije a Jondalar teď žili tak dlouho spolu, že si myslel, že musí tento svazek taky formálně zpečetit. Byla už pro něho téměř družkou a pro většinu lidí už byli manželským párem. On jí projevoval úctu a jednal s ní ohleduplně, a pro Darva byl…
