5.
Ajla vyšla na římsu před jeskyní, promnula si oči a protáhla se. Slunce bylo ještě nízko na východě a ona si zastínila oči, když se rozhlížela po koních. Už se jí to stalo zvykem, že se hned po probuzení podívala, kde jsou, i když tu byla teprve několik dní. Činilo to její osamělý život trochu snesitelnější, když pomyslela na to, že sdílí údolí s živými tvory.
Pozvolna si pamatovala pohyb stáda. Věděla, kam se asi přijde ráno napojit a pod kterými stromy odpoledne nejraději zůstane ve stínu. Kromě toho se naučila rozeznávat jednotlivé koně. Bylo tu například hříbě z minulého roku, jehož šedá srst byla tak světlá, že vypadala téměř bílá. Jenom charakteristický pruh, který mu vedl po celém hřbetě, jeho přední nohy dole a trčící hříva byly tmavé. Pak tu byla rudohnědá klisna s plavým hříbětem, jehož barva se podobala hřebcově srsti. A pak hrdý vůdčí hřebec sám, jehož místo zaujme jednoho dne právě jeden z těch ročků, které dnes sotva strpí ve své blízkosti. Možná ale taky některý z vrhu příštího nebo přespříštího roku. Plavý hřebec s temně hnědým pruhem na hřbetě, tmavší hřívou a tmavšíma předníma nohama byl ve svých nejlepších letech a celé jeho chování tomu nasvědčovalo.
„Zdravím vás, koňská tlupo,“ ukazovala Ajla a provedla gesto, které normálně používala k pozdravu. Přidala odstín, který platil pro ranní pozdrav. „Já jsem dnes spala dlouho. Vy už jste byli v řece a napili jste se. Teď je řada na mně.“
Zlehka seběhla dolů k řece, protože zatím poznala stezku natolik dobře, že už nemusela dávat tolik pozor. Napila se a pak se svlékla, aby si zaplavala ranní kolečko. Byl to stále ještě stejný přehoz, ale už ho vyprala a zpracovala škrabadlem, aby byla kůže zase vláčnější. Její přirozený sklon k pořádku a čistotě posílila Iza, protože Iziny zásoby léčivých bylin musely být udržovány v pořádku, aby se vyloučil každý omyl. Kromě toho znala Iza nebezpečí, jaké skrývá špína a nákaza. Cestou nemohla Ajla zabránit určité míře zašpinění, ale jinak tomu bylo v blízkosti třpytivé vody.
Prohrábla si prsty husté světlé vlasy, které jí spadaly ve vlnách až na ramena. „Dnes ráno si umyju vlasy,“ oznámila gestem, které nebylo nikomu určeno. Hned za ohybem řeky viděla růst mydlici a teď tam zašla a vytrhla několik kořenů. Když se pomalu zase vrátila, všimla si velké skály, která trčela z mělkého koryta řeky a na níž byla spousta hladkých miskovitých jamek vymletých vodou. Sebrala kulatý kámen a přebrodila se ke skále. Pak umyla kořeny, nabrala vodu do jedné jamky a roztloukla v ní kořeny, aby vyrobila hebký mýdlový roztok. Když vytvořila dostatek pěny, navlhčila si vlasy, vetřela do nich pěnu a pak se jí umyla celá. Na závěr se ponořila do vody, aby se opláchla.
Někdy v minulosti se ulomil kus skály, který trčel z vody. Ajla vylezla na část skály pod vodou a vystoupila po ní k vrcholku, kde se mohla zahřát na slunci. Koryto sahající jí po boky činilo ze skály ostrůvek který byl zpola zastíněný převislou vrbou, jejíž zčásti obnažené kořeny se přidržovaly kamení jako sukovité prsty. Ajla ulomila větvičku z keře, zuby z ní stáhla kůru a použila ji pak k tomu, aby si při sušení na slunci vytrhala z vlasů zacuchané chomáče.
Zasněně se dívala do vody a tiše si pro sebe pobrukovala, když si její oči najednou všimly pohybu. Hned byla ve střehu. Zírala do vody a na stříbřité tělo velkého pstruha, který odpočíval pod kořeny. Od té doby, co jsem odešla z jeskyně, nejedla jsem rybu, pomyslela si, přičemž ji napadlo, že ještě ani nesnídala.
Nehlučně vklouzla na druhé straně skály do vody, plavala kousek po proudu a přebrodila se mělkou vodou. Ruce držela ve vodě a prsty nechala naprosto volně viset. Pomalu a s nekonečnou trpělivostí pak postupovala proti proudu. Když se blížila ke stromu, viděla, jak se pstruh nastavil hlavou do proudu a pomalu pohybuje ploutvemi, aby zůstal na stejném místě pod kořeny.
Ajle svítily oči vzrušením, přitom její opatrnost převažovala nad nedočkavostí, když bezpečně kladla nohu za nohu a blížila se k rybě. P…
