3.
Odpoledne strávila Ajla nějaký čas tím, že nejdřív utřela Víhu do sucha měkkou kožešinou a pak ji vykartáčovala pichlavou hlavou pcháče. To prospělo jí stejně jako koním.
Jondalar pracoval vedle ní a používal pcháč, aby trochu podrbal Vítěze, když mu pročesával hustou zimní srst, ale mladý koník si chtěl raději hrát než klidně stát. Spodní srst Vítězovy kožešiny stále houstla a připomínala jim, že brzy nastane zima. Kde asi zimu stráví? Jondalar stále ještě nevěděl, co si Ajla myslí o Mamutonech, ale přinejmenším koně a obyvatelé tábora si už na sebe vzájemně zvykli.
I Ajla pociťovala, že napětí polevilo, jenom si teď dělala starosti, kde budou koně přes noc, pokud ona bude v hliněné chýši. Až dosud byli zvyklí sdílet jeskyni s ní. Jondalar ji stále znovu ujišťoval, že jim nebude vadit, když budou venku, že jsou koně na to zvyklí. Nakonec se rozhodli uvázat Vítěze blízko vchodu. Víha se bez svého hříběte nevzdálí, to Ajla věděla, a kromě toho by je probudila, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí.
Se setměním se zvedl studený vítr a ve vzduchu byl cítit sníh. Ajla a Jondalar se šli schovat dovnitř. U ohniště Mamuta ve středu obydlí bylo stále tepleji a útulněji, čím víc lidí se scházelo. Mnozí si vzali studené zbytky z dřívější hostiny, které sem přenesli, malé bílé oříšky podzemnice, mrkve, borůvky a plátky mamutí pečené. Brali si zeleninu a ovoce buď prsty, nebo dvěma tyčinkami, které používali jako kleště, avšak Ajla si všimla, že všichni, až na ty nejmenší, používali na maso nůž. To jí bralo dech, když přihlížela, jak si dávají tlustý plátek masa mezi zuby a pak pohybem vzhůru uříznou sousto – aniž si přitom uřízli i nos.
Kolem se podávaly malé hnědé vaky na vodu – nepropustné měchýře a žaludky různých zvířat – a lidé z nich s požitkem popíjeli. Talut jí taky jeden podal. Nápoj byl cítit nakysle po kvašení, což jí nijak zvlášť nechutnalo. Když se napila, byl lehce sladký a přitom silně pálivý. Podruhé, když jí Talut nabídl vak, odmítla. Nechutnalo jí to, zatímco Jondalarovi zřejmě ano.
Lidé se smáli a bavili se. Našli si místa k sezení na kožešinách, rohožích nebo na zemi. Ajla odvrátila hlavu a naslouchala, když najednou všeobecná zábava znatelně ztichla. Vzhlédla a viděla mamota tiše stát za ohništěm, kde hořel malý oheň. Když hovor utichl docela a on si byl jistý pozorností všech, uchopil malou, ještě nezapálenou louč a podržel ji v plamenech, dokud nevzplála. V tichu plném očekávání, kdy všichni zadržovali dech, přidržel plamen u kamenné lampy ve výklenku ve stěně za sebou. Knot ze suchého lišejníku prskal v mamutím tuku, pak vzplál a vrhl světlo na malou sošku z mamutoviny za lampou – figurku ženy s mohutným poprsím a mohutným zadkem.
Ajlu obešel mráz. Přitom nikdy dřív podobnou figurku neviděla. To je to, čemu Jondalar říká donka, pomyslela si. Říká, že v sobě skrývá ducha Velké Matky Země. Nebo alespoň jeho část. Na celého ducha je asi příliš malá. Ale jak velký je vůbec takový duch?
V myšlenkách se vrátila k jinému obřadu – k onomu obřadu, při němž dostala černý kámen, který nosila ve svém amuletu na krku. Malý úlomek obsahoval kousek ducha každého příslušníka tlupy – vlastně nejen tlupy, ale celého klanu. Ten kámen dostala, když se stala léčitelkou. Výměnou za to se zřekla části vlastního ducha, aby se ten, komu by případně zachránila život, necítil nijak zavázaný vrátit jí něco ve srovnatelné hodnotě. Protože to už vlastnila tímto kamenem.
Ještě dnes ji zneklidňovalo, že nikdo nepovolal zpátky duchy, když na ni Broud uvalil smrtelnou kletbu. Kreb odebral Ize kámen duchů, když zemřela, aby ji nedoprovázeli na její cestě do světa duchů. Avšak Ajle ho nikdo neodebral. Když měla tedy část z ducha každého jednotlivého člena klanu – byla na ně proto taky uvalena smrtelná kletba?
Jsem mrtvá? Ptala se, jako už tak často. Domnívala se, že ne. Síla smrtelné kletby, takovou měla zkušenost, spočívala v tom, že se v ni věřilo. Věřilo se, že člověk přestal existovat pro lidi, které miloval, takže už nevěděl, …
