43.
Ajla vstala a vyšla ze stanu. Nad zemí se převalovaly lehké chuchvalce mlhy a na kůži cítila studený a vlhký vzduch. V dálce bylo slyšet šumění vodopádu, avšak na protějším břehu jezera byla mlha tak hustá, že tam téměř nedohlédla.
Na takovém místě nežily ryby, na březích nic nerostlo. Tady bylo pro život všechno příliš nové a příliš pusté. Byla tu jen voda a kamení, žádní živočichové, žádná vegetace, jen dech prapočátku z doby předtím, než vznikl život. Ajla se otřásla při pomyšlení, jak osamělá musela být Matka, než vznikly všechny živé bytosti.
Pospíchala po štěrkovitém břehu, brodila se kus dál ledovou a bahnitou vodou. Chlad jí nevadil, ale potřebovala čistou jasnou vodu, ne takovou, jaká byla tady.
Šla zpátky do stanu, aby se oblékla a pomohla Jondalarovi balit. Cestou se snažila prohlédnout mlhu a hledala v neživé krajině stromy. Najednou se usmála.
„Tady jste!“ řekla a pískla.
Jondalar byl okamžitě ze stanu venku. Celý se rozzářil a byl stejně šťastný jako Ajla, když uviděl přibíhat oba koně. Vlk je následoval. Byl pryč celé ráno a Ajla byla zvědavá, jestli má zásluhu na návratu koní. Pak se usmála. To už se asi nikdy nedozví.
Pozdravila koně láskyplným objetím a stejně láskyplnými slovy. Koně jí rozuměli a frkáním dávali najevo radost ze shledání. Pak je Ajla důkladně prohlédla, aby měla jistotu, že se nezranili. Víze chyběl chránič na pravé zadní noze a ucukla, když jí Ajla zvedla kopyto a prohlížela je. Možná se probořila ledem na kraji ledovce a zranila se, jak se vyprošťovala.
Ajla zvedla každé kopyto, aby odvázala zbylé chrániče, Jondalar zatím Víhu uklidňoval. Vítěz žádný z chráničů neztratil, jen na hranách kopyt byly hodně opotřebené. Ani mamutí kůže nevydržela dlouho takovou zátěž.
Když dali dohromady všechny své věci a přitáhli na břeh kulatý člun, objevili, že jeho dno je mokré. Udělala se v něm díra.
„V tomhle člunu bych se už nechtěl pustit přes řeku,“ řekl Jondalar. „Necháme ho tady?“
„To zřejmě budeme muset, pokud ho nechceme táhnout sami. Kůly na smyk jsme nechali nahoře na ledovci a tady nejsou žádné stromy, abychom si udělali nové,“ řekla Ajla.
„Takže je to jasné,“ řekl Jondalar. „Kromě toho už nemusíme vláčet žádné kameny a máme tak málo věcí, že bychom to unesli i bez pomoci koní.“
„To bychom stejně museli udělat, kdyby se nevrátili,“ řekla Ajla, „ale jsem moc ráda, že nás našli.“
„Taky jsem si o ně dělal starost,“ řekl Jondalar.
Když sestoupili po příkré jihozápadní stěně prastarého masivu, který na svém hřbetě nesl strašný ledový krunýř, začalo pršet. Déšť smyl špinavá sněhová hnízda, skrývající se ve stinných prohlubních v řídkém smrkovém lese, kterým procházeli. Svažité louky a konečky větví křovin v blízkosti vypadaly jako natřené jemnou zelenou barvou. Když mlha tu a tam prořídla, letmo zahlédli řeku, vinoucí se v meandrech od západu k severu. Na jihu se rozeklané předhůří halilo do purpurového oparu, z něhož se zvedal vysoký horský hřeben. Jeho příkré svahy byly zpola pokryté ledem.
„Dalanara budeš mít ráda,“ řekl Jondalar, když jeli volným tempem vedle sebe. „Vlastně všechny Lanzadonce. Většina z nich dřív patřila k Zelandoncům jako já.“
„Proč založili novou jeskyni?“
„To tak přesně nevím. Byl jsem ještě malý, když se Dalanar s mou matkou rozešel. Vlastně jsem ho poznal, teprve až jsem u něho žil a když ukazoval mně a Joplaje, jak se opracovává kámen. Myslím, že se rozhodl založit novou jeskyni až potom, co potkal Jeryku. Místo si zvolil proto, že tam objevil naleziště pazourků. O kamenech Lanzadonců se mluvilo, ještě když jsem byl malý,“ vysvětloval Jondalar.
„Jeryka je jeho družka a Joplaja tvoje sestřenka, že?“
„Ano, Joplaja je dcera Jeryky, která se narodila u Dalanarova ohniště. Taky umí dobře opracovávat pazourek. Ale neprozraď jí, že jsem to řekl, my se v tom spolu vždycky předháněli a já si jí proto trochu dobíral. Jsem zvědavý, jestli má nějakého druha. Velká Matko! Už je to tak dávno! Ti se budou divit, až nás uvidí!“
„Jondalare!“ řekla Ajla důrazn…
