11.
Víha následovala Ajlu, když šla k ohništi, z něhož nadále stoupal temný sloup kouře. Pět stanů stálo v půlkruhu a ohniště bylo v prohlubni před prostředním z nich. Oheň vesele hořel – známka toho, že byl tábor ještě před krátkou dobou obývaný – ale žádný člověk nehájil nárok na toto místo tím, že by vystoupil a pozdravil je. Ajla se rozhlížela, nahlédla i do stanů, které byly otevřené, ale nikoho neviděla.
Hlavní část každého obydlí se podobala stanům, v jakých bydleli Mamutoni ve svých letních táborech, ale byly tu znatelné rozdíly. Zatímco lovci mamutů zvětšovali obytnou plochu tím, že k vlastním obytným stanům stavěli polokruhové kožené stany, byly přístavby v tomto táboře z ostřice a orobince. Často to byly jen šikmé střechy na štíhlých kůlech, jindy spletené rohože kolem dokola uzavřené.
Hned před stanem u ohniště objevila Ajla hromadu hnědých kořenů orobince na rohoži z rákosí. Vedle rohože stály dva koše. Jeden byl hustě pletený a v něm trochu šlemovité vody, druhý byl z poloviny zaplněný čistě oloupanými kořeny. Ajla šla blíž a vzala jeden kořen z koše. Byl ještě mokrý, museli ho tam vložit teprve nedávno.
Když ho dala zpět, všimla si podivného předmětu, který ležel na zemi. Byl upletený z orobincového listí a podobal se člověku, měl dvě paže a nohy trčící do stran a byl omotaný kusem kůže jako suknicí. Na tváři měl uhlíkem namalovány dvě krátké čáry místo očí a další čára naznačovala úsměv. Jako vlasy byl na hlavu upevněn svazek kavylu.
Lidé, u nichž Ajla vyrostla, nevytvářeli žádné obrazy, s výjimkou prostých totemových znaků jako ten, který nosila na své noze. Když byla ještě malá holčička, zasáhl ji prackou jeskynní lev a způsobil jí hluboké šrámy. Na levém stehně jí dodnes zůstaly jizvy ve tvaru čtyř rovných čas. Podobné znamení označovalo u klanu totem jeskynního lva. Proto byl Kreb tak jistý, že jeskynní lev je jejím totemem. Duch jeskynního lva si ji vyvolil a označil ji, a proto ji taky chrání.
Ostatní klanové totemy byly označovány podobným způsobem, prostými znaky, často odvozenými z jejich znakové řeči. Ale první skutečně živé zpodobnění, jaké kdy viděla, byl hrubý náčrt zvířete, které Jondalar namaloval jako terč na kus kůže. Zpočátku si neuměla vysvětlit, co znamená předmět, který tu ležel na zemi. Avšak pak najednou pochopila, co to je. Jako dítě nikdy něco takového neměla, ale vzpomněla si na podobné předměty, s nimiž si hrály děti Mamutonů, a pochopila, že je to dětská hračka.
Teď už Ajla nepochybovala o tom, že tu ještě před malou chvílí seděla žena se svým dítětem. Teď zmizela. Musela utéct ve velkém spěchu, když tu nechala jídlo a ani nevzala hračku dítěte s sebou. Co ji asi přimělo k útěku?
Ajla se obrátila a viděla, jak se Jondalar, který nadále držel uzdu Vítěze, sklonil nad hromádkou pazourkových úštěpů a prohlíží jakýsi kus kamene. Vzhlédl.
„Tady někdo zničil velmi dobrou špici posledním úderem. Měl to být jenom lehký úder, ale tenhle byl příliš prudký a špatně vedený – téměř jako by výrobce něco náhle vyrušilo. A tady je otloukač. Prostě ho zahodil.“ Podle jizev v tvrdém oválném kameni se dalo soudit, že už byl otloukač dlouho používán, a Jondalar nemohl pochopit, že by někdo prostě odhodil hodnotný nástroj.
Ajla se rozhlédla a viděla na stojanu ryby pověšené k sušení a další, ještě nevykuchané, hned vedle na zemi. Jedna už rozříznutá zůstala ležet na zemi. Objevila i další náznaky toho, že obyvatelé náhle přerušili činnost a dali se na útěk.
„Jondalare, tady museli být před krátkou dobou lidé, ale prchli odtud. Dokonce oheň ještě hoří. Kde by mohli být?“
„Nevím, ale máš pravdu, museli mít hodně naspěch. Zahodili všechno a utekli. Jako by – jako by měli strach.“
„Ale proč?“ řekla Ajla a znovu se nechápavě rozhlédla. „Nevidím nic, čeho by se museli bát.“
Jondalar chtěl právě potřást hlavou, když si všiml, jak Vlk čenichá po opuštěném táboře, větří ve vchodech stanů a prozkoumává místa, na nichž bylo něco ponecháno. Pak pohlédl na plavou klisnu, která se pásla nablízku …
