8.
Vysoká borovice, kterou zapálil blesk, hořela, ale horká smůla, která živila oheň, musela bojovat proti hasícímu dešti. Plápolavé plameny dávaly jen málo světla. Přesto to stačilo, aby rozeznali obrysy v nejbližším okolí. Na otevřené stepi se sotva našlo něco, co by jim mohlo poskytnout ochranu, s výjimkou několika nízkých keřů na kraji strouhy, která byla téměř po celý rok suchá.
Ajla zírala dolů do tmy údolí jako očarovaná scénou, kterou viděla. Jak tam tak stáli, déšť zase zesílil, bušil do nich a smáčel jejich beztak už promočené oblečení. Nakonec uhasil zapálenou borovici.
„Pojď, Ajlo,“ řekl Jondalar. „Musíme se pokusit najít úkryt před deštěm. Jsi promrzlá. I mně je zima a jsme celí mokří.“
Ještě pohlédla dolů a pak se otřásla. „Byli jsme tam dole.“ Vzhlédla k němu. „Jondalare, kdybychom neunikli, jsme teď mrtvi.“
„Ale dostali jsme se včas pryč. A teď potřebujeme úkryt. Jestli nenajdeme místo, kde bychom se zahřáli, tak nám nijak nepomůže, že jsme unikli.“
Vzal uzdu Vítěze a vydal se na cestu ke křoví. Ajla dala znamení Víze a následovala ho s Vlkem po boku. Když došli ke strouze, viděli, že za nízkým křovím, dál od údolí, rostly vyšší keře, téměř tak vysoké jako stromy, a pospíchali k nim.
Pronikli do středu husté skupiny jív. Půda kolem stříbřitě šedých keřů s mnoha kmínky byla mokrá a déšť pronikal úzkými listy, ale přece jen ne tak silně. Porazili pár kmínků, takže vznikla malá světlina, pak sundali koním cestovní koše. Ajla vzala kůl a postavila ho v malé světlině, pak pomohla Jondalarovi přetáhnout stanovou plachtu ještě svázanou s podlážkou. Nebyla to příliš pevná konstrukce, ale v té chvíli šlo především o to, aby našli úkryt před deštěm.
Natrhali listí jív, aby jimi zakryli blátivou zem, a rozprostřeli vlhké kožešiny. Nanosili koše a ostatní věci do mokrého stanu. Pak svlékli svrchní oblečení, pomohli jeden druhému je vyždímat a rozvěsili je po větvích. Třásli se zimou, když si lehli a zabalili se do kožešin. Vlk přišel dovnitř a tak prudce se třásl, že kapky vody stříkaly kolem, ale všechno bylo beztak mokré, proto už na tom nezáleželo. Oba koně se svou hustou, chundelatou srstí se přitiskli těsně k sobě vedle skupiny keřů. Sice lépe snášeli suchou zimu než takovouhle letní bouřku, ale přece jen byli zvyklí žít venku.
Ve vlhkém úkrytu, v němž nebylo na oheň ani pomyšlení, se také Ajla a Jondalar tiskli k sobě, zabaleni do tlustých kožešin. Vlk si lehl na ně a nakonec se svým tělesným teplem všichni vzájemně zahřáli. Dřímali, ale nikdo z nich skutečně neusnul. K ránu déšť polevil a oni usnuli pevněji.
Ajla naslouchala a usmála se, než otevřela oči. Ze změti ptačích hlasů, které ji probudily, rozeznala volání lindušky. Jondalar se obrátil na druhý bok. Ajla zvedla hlavu a pozorovala ho. Dýchal ve zpomaleném rytmu hlubokého spánku. Pak si uvědomila, že musí vstát. Měla strach, že ho probudí, když se pohne. Opatrně se snažila vylézt z teplé, stále ještě trochu vlhké kožešiny, do které se zabalili. Když vylézala, Jondalar se otočil na druhý bok, potom ale natáhl paži, zjistil, že už není vedle něho, a probral se.
„Ajlo? Kde jsi?“ zamumlal rozespale.
„Spi dál, Jondalare. Ještě nemusíš vstávat,“ řekla a vylezla z jejich hnízda mezi keři.
Bylo jasné svěží ráno se zářivě modrým nebem, na němž nebylo vidět ani mráčku. Vlk byl pryč – zřejmě na lovu nebo na výzkumné výpravě. I koně se vzdálili – spatřila je, jak se pasou na kraji údolí. I když slunce ještě stálo nízko, z mokré půdy už stoupala pára.
Příkop byl jenom zpola plný, ale voda potoka, který v něm tekl, byla jasná. Sklonila se a umyla si ruce, vypila několik hrstí chladné čisté vody a pospíchala zpátky do stanu. Jondalar zatím vstal a usmíval se, když vstoupila do jejich úkrytu v jívách. Vytáhla jeden z košů a přehrabávala se v něm. Jondalar vytáhl další koše a pak vynesl zbytek jejich věcí. Chtěl se podívat, kolik škody jim způsobil déšť. V tom okamžiku přiběhl Vlk a vyskočil na Ajlu.
„Vypadáš spokojeně,“ řekla a drbala ho v týle, kde mě…
