19.
Když přicházely k příbytku Laramara a Tremedy, zjistila Ajla, že už častěji procházela kolem, ale nikdy si ho nevšimla. Od jejího příchodu se toho tolik událo a skalní převis, pod kterým žili Jondalarovi lidé, byl tak velký a poskytoval přístřeší tolika lidem, že si s obtížemi zapamatovávala podrobnosti. Příbytek ležel na vnějším okraji sídliště, kousek dál od sousedů. Přístřeší samo nebylo velké, ale rodina se rozprostřela se svými věcmi do širokého okolí. Přitom nebylo snadné rozlišit jejich osobní věci od odpadků. Kousek od přístřešku bylo místo, kde Laramar vyráběl svůj kvašený nápoj, jehož chuť se měnila podle přísad.
„Kde je Bologan, Lanogo?“ zeptala se zelandona.
„Uvnitř. On se nehýbe,“ řekla Lanoga.
„Kde je tvá matka?“
„Já nevím.“
Když odhrnuly závěs u vchodu, ucítily odporný puch. Kromě malé lampičky byl příbytek osvětlen jen tlumeným denním světlem, které se odráželo od velkého kamenného převisu, a byl proto tmavý.
„Nemáte víc lampiček, Lanogo?“ zeptala se zelandona. „Ano, ale není olej,“ odpověděla dívka.
„Můžeme závěs přivázat, pak uvidíme trochu líp,“ navrhla zelandona.
Ajla našla proužek kůže, který byl připevněn k závěsu, a omotala ho kolem kůlu. Když pohlédla dovnitř, byla zděšena špínou. Hliněná podlaha nebyla vyložena kameny jako u většiny ostatních příbytků a na místech, kde se nastřádala nějaká tekutina, byla naprosto rozbředlá. Soudě podle pachu to byla zřejmě moč.
Veškeré domácí nářadí leželo poházené po zemi, byly tu roztrhané rohože a koše, polštáře, z nichž vylézala náplň, hromady kůže a tkanin, které vypadaly jako oblečení.
Kosti, na nichž bylo ještě maso, se povalovaly kolem. Mouchy obletovaly zkaženou potravu. Zřejmě už bůhvíkolik dní ležela na tácech, které byly tak hrubě vyřezané ze dřeva, že z nich trčely třísky. Vedle vchodu uviděla myší hnízdo, v němž se hemžilo několik čerstvě narozených, červených, holých mláďat ještě se zavřenýma očima.
Hned u vchodu ležel na zemi hubený mladík. Není mu víc než dvanáct, pomyslela si Ajla. Jeho opasek prozrazoval, že má za sebou mužské obřady, ale v podstatě to bylo ještě dítě. Na první pohled bylo vidět, co se stalo. Bologan byl samá modřina a měl po těle spoustu odřenin se zaschlou krví.
„Pral se,“ dohadovala se zelandona. „Někdo ho dovlekl domů a nechal ho tady ležet.“
Ajla se nad ním sklonila. Když mu zkoušela nahmatat pulz na krku, objevila ještě víc krve, pak přiložila tvář k jeho rtům. „Ještě dýchá,“ řekla zelandoně, „ale je ve velmi špatném stavu, tep je slabý. Má zranění na hlavě a ztratil hodně krve, a já nevím, jestli nemá zlomenou kost. Někdo ho zbil nebo spadl na něco tvrdého. Možná proto se nemůže probudit, a kromě toho je z něho cítit barma.“
„Nevím, jestli s ním můžeme hýbat, ale tady ho nemůžeme ošetřit,“ řekla zelandona.
Dívka šla ke vchodu s hubeným asi půlročním dítětem na boku. Vypadalo, jako by ho od jeho narození nikdo neumyl. Další malé dítě s mokrým nosem se jí tisklo k noze. Ajle připadalo, že v pozadí vidí ještě další dítě. Ta dívka je lepší máma než její vlastní matka, pomyslela si.
„Bude Bologanovi zas dobře?“ zeptala se Lanoga ustaraně.
„Žije, ale je zraněný. Bylo správné, že jsi pro mě došla,“ řekla zelandona. Potřásla pobouřeně hlavou nad Tremedou a Laramarem. „Ošetřím ho u sebe.“
Obvykle léčila zelandona ve svém příbytku jen nejtěžší nemoci. V tak velkém společenství, jakým byla Devátá jeskyně, tam nemohli všichni nemocní nebo zranění najít místo. Kdo utržil rány jako teď Bologan, byl zpravidla ošetřen ve vlastním příbytku. Tady ale nebyl nikdo, kdo by mohl o Bologana pečovat, a zelandona se sem rozhodně nemínila vracet, natož aby tu trávila delší dobu.
„Víš, kde je tvá matka, Lanogo?“
„Ne.“
„Kam šla?“ zeptala se zelandona jinak. „Na pohřeb,“ řekla Lanoga. „Kdo dává pozor na děti?“
„Já.“
„Ale ty přece nemůžeš krmit malé dítě,“ namítla Ajla zděšeně. „Nemůžeš přece kojit.“
„Můžu ji nakrmit,“ řekla Lanoga trucovitě. „Dostává najíst. Matka už mléko nemá.“
„To znamená, že Tremeda bude do roka z…
