11.
Cvičná louka byla před Skálou dvou řek a byla častým používáním dohola vydupaná. Jeden konec byl označen velkým balvanem, který byl kdysi částí skalního převisu, než se zřítil. Jeho hrany byly zubem času a mnoha šplhajícíma nohama obroušeny. Na druhém konci louky byly pytle ze zvířecích kůží naplněné suchou trávou. Ta vylézala z děr, které způsobily oštěpy. Na každém z pytlů byl namalovaný obrys nějakého zvířete.
„Postavte terč mnohem dál, přinejmenším zdvojnásobte vzdálenost,“ požádal Jondalar.
„Zdvojnásobit?“ zeptala se Kareja nevěřícně a přeměřovala si dřevěnou násadu, kterou držel v ruce.
„Přinejmenším.“
Úzký a plochý vrhač byl vyřezán z rovného kusu dřeva a byl dlouhý asi jako Jondalarovo předloktí od konečků natažených prstů k lokti. Středem násady probíhal dlouhý žlábek a na předním konci byly po obou stranách upevněny dvě kožené smyčky. Vzadu měl vrhač zahnutou zarážku v podobě háku. Ten zapadal do jamky, která byla vyřezána na konci lehkého oštěpu.
Jondalar vzal z toulce pazourkovou špici. Byla upevněna na krátké dřevěné násadě šlachami a lepidlem, které bylo vyrobeno z vařených kopyt a kusů zvířecí kůže. Vzadu vybíhala dřevěná násada do zakulaceného hrotu. Vypadalo to jako příliš krátký oštěp nebo taky jako nůž s neobvyklou rukovětí. Z dalšího pouzdra vytáhl Jondalar dlouhou násadu, která byla na jednom konci opatřena jako oštěp dvěma pery, ale na druhém konci neměla žádnou špici. Mezi shromážděnými diváky se ozýval zvědavý šepot.
Jondalar zastrčil zužující se konec násady opatřené pazourkovou špicí do díry, která byla vyvrtána do přední části mnohem delší násady, takže vznikl dlouhý oštěp, sestavený ze dvou částí. Někteří chápavě přikyvovali a úsměvem dávali najevo, že už tuší, v čem je přednost tohoto pozoruhodného náčiní, ale většina jen podmračeně přihlížela, buď s nedůvěrou, nebo zatím nechápavě.
„Provedl jsem několik změn od té doby, kdy jsem vymyslel tenhle způsob hodu,“ řekl Jondalar. „Zkouším neustále nové nápady, abych viděl, jestli se osvědčí. Ukázalo se, že snímatelná špice oštěpu je výhodná. Když se roztříští dlouhá násada, nemusím pokaždé vyřezávat celý nový oštěp, ale stačí jen vytáhnout přední část z násady.“ Zvedl oštěp a oddělil obě části od sebe.
Zájem diváků rostl. Věděli, kolik času a úsilí stojí výroba takového oštěpu, aby létal přesně rovně, a každému lovci se už někdy stalo, že se mu zlomil oštěp v nejméně příznivém okamžiku.
„Možná jste si všimli, že je tenhle oštěp trochu menší a lehčí než obvyklé oštěpy,“ pokračoval Jondalar.
„To je ono!“ zvolal Vilomar. „Já věděl, že je na tom oštěpu ještě něco jiného, nejen to, že je složen ze dvou částí. Zdá se být pružnější a působí tak nějak křehce, téměř žensky.“
„Přišli jsme na to, že lehký oštěp nakonec líp letí,“ řekl Jondalar.
„Ale má taky dostatečnou průraznost?“ dal do úvahy Brameval. „Normální oštěp možná nedolétne tak daleko, ale podle mé zkušenosti musí mít i pořádnou váhu. Když je příliš lehký, odrazí se od tlusté kůže nebo se špice zlomí.“
„Myslím, že je načase, abychom to předvedli,“ řekl Jondalar. Vzal toulec a druhé pouzdro a šel zpátky k velkému balvanu. Měl u sebe několik dalších násad rozdílného druhu. Některé měly pazourkové špice, jiné měly hroty z dlouhého vyřezaného kusu kosti, který byl na opačném konci rozštěpený, aby se dal snadněji připevnit ke krátké dřevěné násadě. Složil několik oštěpů a připravil je, zatímco Solaban a Rušemar odtáhli několik terčů dál.
„Je to dost daleko?“ zavolal Solaban.
Jondalar pohlédl na Ajlu, vedle které se postavil Vlk. Měla svůj vrhač připravený v ruce a na zádech měla dlouhý toulec se spojenými oštěpy. Nervózně se na sebe usmáli. Jondalar se rozhodl nejdřív vrhač oštěpů předvést a teprve pak všechno vysvětlit a zodpovědět otázky.
„Tak je to dobře!“ zavolal. Terč byl na dostřel, snad až moc blízko, ale pro první předvedení to bylo přiměřené. Oštěpy tak přesněji zasáhnou cíl. Nemusel kolemstojícím říkat, aby ustoupili stranou. Všichni si pospíšili, aby udělali místo, nes…
