22
„Izo! Izo! Pojď sem rychle! Podívej na Durka!“ Ajla vzala ranhojičku za paži a táhla ji k ústí jeskyně.
„Co se stalo?“ ukazovala žena a pospíchala, jak jen mohla, za ní. „Zranil se? Ublížil si?“
„Ne, neublížil si. Podívej!“ Ajla ukazovala hrdě, když přišly ke Krebovu ohništi. „Drží hlavu vzhůru!“
Dítě leželo na bříšku a dívalo se na ženy vážnýma očima, které ztrácely neurčitou tmavou barvu, jakou často mají novorozenci, a stále více získávalo hnědou barvu očí lidí klanu. Hlavička mu bimbala námahou nahoru dolů a po chvíli zase padla na měkkou kožešinu. Strčil si pěstičku do pusy a hlasitě ji cumlal. Neměl tušení, jaký způsobil rozruch.
„Když to dokáže udělat takhle malý, tak ji udrží vzpřímenou, až bude velký, že to tak bude?“ ptala se Ajla napůl tázavým a napůl prosebným gestem.
„Jenom si nedělej přílišné naděje,“ odpověděla Iza, „ale je to dobré znamení.“
Kreb přikulhal do jeskyně a díval se nepřítomně do dálky, jak to dělával, když se ponořil do svých myšlenek.
„Krebe!“ zvolala Ajla a přiskočila k němu. Mog-ur vzhlédl téměř polekaně. „Durk dnes držel hlavu vzhůru, že je to pravda, Izo?“ Léčitelka přikývla.
„Hrmmm,“ zavrčel Kreb. „Jestli už natolik zesílil, pak si myslím, že už je načase.“
„Načase pro co?“
„Uvažuju, že bych pro něho měl vykonat totemový obřad. Je pro to trochu moc malý, ale znamení, které jsem dostal, nemůžu přehlédnout. Jeho totem se mi vyjevil. Bude lepší, když už nebudeme čekat. Později budou všichni pospíchat s přípravami na cestu, a tohle se musí udělat před setkáním klanu. Nebylo by pro něho dobré dopravovat ho tak daleko, kdyby jeho totem neměl domov.“
Když pohlédl na Izu, vzpomněl si na něco jiného. „Izo, máš dostatek kořenů pro obřad? Já nevím, kolik tlup tam přijde. Minule se rozhodla jedna z tlup, která se přestěhovala do jeskyně hodně na východě, že půjde na setkání klanu na jih od hory. Bude to pro ně trochu dál, ale budou mít snazší cestu. Jejich starý mog-ur byl proti tomu, ale jeho učedník chtěl jít. Mysli na to, abys měla všeho dost.“
„Já nemůžu jít na setkání klanu, Krebe.“ Její zklamání bylo zřetelně znát. „Já už nedojdu tak daleko. Musím zůstat doma.“
Jistě, Iza skutečně nemůže putovat s námi, co mě to popadlo, pomyslel si mog-ur a pohlédl na hubenou a téměř bělovlasou ranhojičku. Iza tam nemůže jít. Proč jsem na to nepomyslel dřív? Je nemocná. Myslel jsem, že ji ztratíme minulý podzim. Nevím, jak se Ajle podařilo ji vyléčit. Ale jak to bude s obřadem? Jenom ranhojičky z jejího rodu smějí připravovat nápoj. Uba je příliš mladá. Musí to být žena. Ajla! Jak by to bylo s Ajlou? Iza ji to může naučit, než se vydáme na cestu. Je rozhodně načase, aby se stala ranhojičkou, ať už je tomu jakkoliv.
Kreb hleděl na mladou ženu, která se právě sklonila nad svým synem, aby ho zvedla. Najednou byl jeho pohled ostřejší než kdykoliv jindy. Přijmou ji? Pokusil se vidět ji, jak ji asi uvidí členové jiných tlup. Její zlaté vlasy visely volně podél ploché tváře. Byly rozdělené asi uprostřed a nosila je zastrčené za ušima, takže bylo vidět vysoké čelo. Její tělo bylo zřetelně ženské, ale byla štíhlá, jenom břicho měla trochu povolené. Nohy měla dlouhé a rovné, a když se zvedla, byla vyšší než on sám.
Nevypadá jako žena z klanu, pomyslel si. Vzbudí jistě hodně pozornosti a nebude to jenom příznivá pozornost. Asi bychom neměli obřad vůbec konat. Ostatní mog-urové možná neuznají nápoj, který Ajla připraví. Ale neškodilo by to vyzkoušet. Kdyby jen byla Uba trochu starší. Možná by je to mohla Iza naučit obě. Určitě uznají spíš ženu než dívku, i když se narodila u Druhých lidí. Je nejvyšší čas, abych promluvil s Brunem. Když už mám přivolat duchy k Durkově obřadu, můžeme současně udělat Ajlu ranhojičkou.
„Musím mluvit s Brunem,“ ukázal najednou Kreb a šel k ohništi náčelníka. Už byl na cestě, když se ještě jednou obrátil k Ize. „Myslím, že bys měla naučit Ajlu a Ubu připravit nápoj. Jestli to ale bude k něčemu, to ještě nevím.“
„Izo, já nemůžu najít misku, kterou jsi mi dala a kterou …
