8
„Je mi líto,“ řekla Ebra, když učinila obvyklé gesto vyjadřující zármutek, „Izino dítě je děvče.“
Ale novina nebyla přijata se zármutkem. Brun si oddechl, přestože to nedal na sobě znát. Bylo dobře pro tlupu, že mog-ur vzal pod svou ochranu Izu s tím nalezencem, a byl teď spokojený, že na tom nemusí nic měnit. Mog-ur dělal dobrou práci tím, že to děvče učil všemu, co bylo zapotřebí. Šlo to mnohem lépe, než by se dalo očekávat.
Kreb si nejen oddechl, ale byl i nesmírně šťastný. Od té doby, co zapálil vlastní ohniště, poprvé v životě plně prožíval radost z toho, že má rodinu, a cítil teplo a lásku. Iza teď porodila děvče, a to znamenalo, že mohli nadále všichni zůstat pohromadě.
Taky Iza se mohla cítit poprvé od doby, kdy se nastěhovali do nové jeskyně, skutečně klidná. Byla ráda, že má porod za sebou a že to proběhlo tak dobře, přestože byla vlastně dost stará na to, aby rodila první dítě. Pomáhala všem ženám při porodu, a proto věděla, že to měly často mnohem horší než ona. Mnohé byly blízko smrti a některé skutečně zemřely, stejně tak mnohé děti. Její strach ze samotného porodu však nebyl tak velký jako nejistota, jestli porodí chlapce nebo děvče, protože na tom záviselo, jak se bude vyvíjet její budoucí život.
Iza si lehla na záda na kožešinu a odpočívala, zatímco Uka zabalila dítě do měkké králičí kožešiny a potom položila novorozence matce do klína. Ajla se neodvažovala ani pohnout. Dívala se s toužebnou zvědavostí na Izu. Ta viděla její pohled a naznačila jí, aby přišla blíž.
„Pojď sem, Ajlo. Chceš vidět dítě?“
Ajla se plaše přiblížila a přikývla. Iza odtáhla kožešinu, aby dítě uviděla.
Ajla natáhla ruku a dotkla se malé hlavičky porostlé hnědými vlásky a dítě se instinktivně otočilo směrem za její rukou a zamlaskalo.
„Je krásná,“ ukázala Ajla a dívala se uchváceně na ten zázrak. „Pokouší se něco říct, Izo?“ zeptala se, když maličká zamávala ve vzduchu ručičkama.
„Ne, ještě ne. Ale brzy se to naučí, když jí pomůžeš a ukážeš jí, jak se to dělá,“ odpověděla Iza.
„Ano, to udělám. Naučím ji mluvit. Stejně jako jsi mě to naučila ty a Kreb.“
„Vím, že to uděláš,“ řekla Iza a dítě zase zakryla.
Ajla zůstala vedle Izy, dokud odpočívala. Ebra zabalila plodové lůžko do kůže, na které Iza rodila, a uložila je na nenápadném místě, kde zůstane, dokud Iza nebude schopna vyjít z jeskyně, aby je zahrabala na místě, které bude znát jenom ona. Kdyby se dítě narodilo mrtvé, zahrabalo by se současně s lůžkem a nikdo by se už nikdy o něm nezmínil. Matka by rovněž nesměla ukázat veřejně svůj smutek. Ostatní v tlupě by jí nanejvýš mohli projevovat trochu víc laskavosti než obvykle.
Pokud se dítě narodilo živé, ale znetvořené, nebo pokud náčelník rozhodl, že novorozenec není vítán z jiného důvodu, byla by matčina úloha ještě těžší. Pak bylo jejím úkolem vzít dítě a pochovat je nebo je prostě nechat venku v divočině na pospas živlům a dravé zvěři. Jen málokdy byla dána znetvořenému dítěti šance k dalšímu životu. Pokud to bylo děvče, nestávalo se to téměř nikdy. Když to byl chlapec, obzvláště pak prvorozený a ženin muž si dítě zamýšlel ponechat, mohlo s náčelníkovým svolením žít se svou matkou sedm dní na zkoušku, jestli přežije. Dítě, které i potom nadále žilo, muselo podle tradice klanu – která se rovnala zákonu – dostat jméno a tlupa je musela přijmout.
Přesně tak proběhly před dávnou dobou první dny Krebova života. Jeho matka málem nepřežila jeho narození. Bylo na jejím mužovi, který byl náčelníkem tlupy, aby rozhodl, jestli novorozenec má žít. Rozhodl, jak rozhodl, spíš kvůli ženě než kvůli dítěti, jehož pohmožděná hlava a nepohyblivé údy víc než jasně dosvědčily škody, které těžký porod způsobil. Rodička byla příliš slabá po ztrátě krve a vznášela se mezi životem a smrtí, a její muž proto po ní nemohl žádat, aby se zbavila dítěte, jak zvyk kázal. Pokud to nemohla udělat matka, bylo úkolem ranhojičky, aby převzala tuto povinnost. Ale Krebova matka byla současně ranhojičkou tlupy. Jen proto mohl zůstat Kreb nadále u s…
