13
Od můstku jsme odrazili podle Davidových hodinek v deset ráno. Obloha byla blankytně modrá, pluly po ní bachraté obláčky s bílými hřbety a šedivými břichy. Vítr nám vanul do zad, vlny nás předbíhaly, moje paže se zvedaly a klesaly, lehce a automaticky, jako by samy věděly, co mají dělat. Seděla jsem na přídi jako dřevěná socha na galéře; za mnou pádloval Joe a kánoe hladce klouzala kupředu.
Orientační body míjely kolem nás jako na rozvíjejícím se svitku, jednorozměrná mapa se zhmotňovala do kamene a dřeva všude okolo: skalnatý ostroh, útes, nakloněný suchý strom, volavčí ostrov s propletenými ptačími siluetami, borůvkový ostrov se stěžni štíhlých borovic nad písčitými břehy. Na dalším ostrově kdysi stával lovecký srub, škvíry mezi kládami měl ucpané trávou a na místě pro postel ležela otep slámy; teď jsem nerozeznala nic než změť hnijících trámů.
Ráno jsme spolu mluvili, zbytečně, ale klidně a racionálně, jako bychom se domlouvali o zaplacení účtu za telefon; byl to tedy konec. Leželi jsme v posteli, Joeovi čouhaly na spodním konci nohy. V duchu jsem si přála, abych už byla stará a nemusela víckrát nic takového prožívat.
„Až se vrátíme do města,“ řekla jsem, „tak se odstěhuju.“
„Jestli chceš, odstěhuju se já,“ nabídl mi velkoryse.
„Ne, máš tam všechny svoje vázy a věci.“
„Jak chceš,“ řekl, „ať je po tvém, jako vždycky.“
Vnímal to jako vzájemné střetnutí, byl jako děti ve škole, které vám zkroutí ruku za záda a říkají Vzdej se!, dokud se nevzdáte; teprve pak vás pustí. Nemiloval mě, ale svou představu sebe sama, a potřeboval někoho, kdo by se k němu přidal, kohokoli, nezáleželo mu na mně osobně, takže jsem si nemusela dělat výčitky.
Slunce ukazovalo poledne. Naobědvali jsme se na ostrově s členitým pobřežím téměř uprostřed nejširší části jezera. Když jsme přistáli, zjistili jsme, že si tu udělal ohniště někdo před námi, hned u břehu na holé žule; všude byly rozházené odpadky, slupky od pomerančů, plechovky a zmačkané koule umaštěných papírů, stopy lidí. Chovali se, jako když pes čůrá na patník, jako by je nekonečná, neosobní vodní plocha a nedotčená půda nutily zanechat tady svůj podpis, vyznačit si své území, a jediné, čím to mohli udělat, byly odpadky. Posbírala jsem smetí na hromadu opodál, později je spálím.
„Fuj,“ řekla Anna, „jak na to můžeš sahat?“
„To je důkaz, že žijeme ve svobodné zemi,“ prohlásil David. „V Německu byl za Hitlera všude perfektní pořádek.“
Nepotřebovali jsme sekyru, protože na ostrově byla spousta dřeva, suchých větví ulámaných ze stromů. Uvařila jsem čaj a kuřecí polévku z pytlíku a otevřeli jsme si plechovku sardinek a jablečné pyré.
Seděli jsme ve stínu, a když se obrátil vítr, zahalila nás oblaka bílého dýmu a vůně spálené pomerančové kůry. Sundala jsem kotlík z ohně a nalila do plechových hrnků čaj; plaval v něm popel a kousky větviček.
„Pánové,“ řekl David a pozvedl hrnek, „na zdraví královny. Tohle jsem kdysi udělal v New Yorku v jednom baru, byli tam tři Angláni a málem mě zmlátili. Mysleli si, že jsme Američani a že jim urážíme jejich královnu, jenže já jsem jim řekl, že je to i naše královna a my máme právo jí připít. Nakonec nám zaplatili rundu.“
„Myslím, že správně bys měl říct ‚Dámy a pánové, na zdraví královny a vévody*,“ poznamenala Anna.
„Nech si tu feministickou propagandu,“ zamžoural na ni David přimhouřenýma očima, „nebo tě vyženu z domu. Žádná taková mi nesmí přes práh, feministky propagujou namátkovou kastraci, jejich gangy pročesávají ulice se zahradnickými nůžkami.“
„Možná se k nim přidám, a co ty?“ řekla Anna žertem směrem ke mně.
„Já si myslím, že muži by měli mít navrch,“ řekla jsem. Ale oni neposlouchali, co vlastně říkám; jen Anna se na mě podívala, jako bych ji zradila, a prohlásila: „Ty jsi ale zmanipulovaná,“ a David řekl: „Já tě zaměstnám, chceš?“ a pak směrem k Joeovi: „Slyšíš to, prej máš navrch.“ Když Joe jen něco nesrozumitelného zavrčel, dodal: „Měla bys ho napojit na zesilovač. Nebo k němu přidělat šňůru a stínítko a používat ho jako…
