KAPITOLA 34
Po snídani se babička zeptala: „Není ti špatně?“
„Není,“ odpověděla Karen. Nohy ji sice opravdu hodně bolely, ale to není nemoc. Není to vůbec nic, protože matka tvrdí, že to nic není. Nechce, aby ji babička strčila do postele, chce jít ven. Chce se podívat na slepice.
Babička na ni ostře koukla, ale řekla jen: „Nechceš si vzít radši šortky? Dnes bude pěkný vedro.“ Ale Karen znovu odpoví, že ne, a tak se vydají sbírat vajíčka. Psům a prasátkům babička nedovolí jít s nimi, protože psi by honili slepice do hejna a sviňka zase ráda nějaké to vajíčko slupne. Babička vzala košík, který pojme skoro sedm kilo, a vyložila ho utěrkou na nádobí; do něho budou ta vajíčka skládat.
Obloha je zářivá, tak zářivě modrá, že holčičku udeří do očí jako pěst, zavalí ji vlna horka; do Kareniny hlavy směřují pronikavé hlasy cikád jako tenounké drátky. Konečky babiččiných vlasů zachycují sluneční zář a zahoří v ní jako ohnivá vlna. Stařena a dítě jdou spolu po pěšině, rozděluje je vysoký plevel, bodláky, pcháče a mrkev obecná, které voní silněji a zeleněji, než co kdy Karen čichala. Do jejich vůně se mísí pronikavý pach farmy a holčička neví, je-li ta vůně dobrá, nebo špatná, ale určitě je tak mocná a bohatá, až ji skoro dusí.
Kurník je blízko slepičího výběhu a tyčkového plotu, který obklopuje zahradu. Uvnitř jsou řádky okopaných brambor, na jejich kraji se kulatí jako volánky hlávky salátů, po trojnožkách se v bohatých obloucích pnou fazole a na jejich červených květech bzučí včely. „Brambory, salát, fazole,“ představí je babička a Karen jen pro sebe dodá: „A slepice.“ To už docházejí ke kurníku.
Babička má dvojí druh slepic: bílé s červenými laloky a hřebínky a červenavě hnědé. Hrabou ve výběhu, kvokají, pokukují po Karen žlutýma ještěrčíma očima. Karen se na ně nemůže vynadívat.
Babička ji vezme za ruku. „Nejsou tady žádný vajíčka.“ Vjede rukou do slámy v jednotlivých kotcích a pod dvě slepice, které tam ještě sedí, a vytáhne dvě vejce. Jedno vajíčko dá Karen do ruky, aby si je opatrovala. Vychází z něho něžná záře, je ještě trochu zavlhlé a lpí na něm kousíčky slepičího trusu s úlomky slámy. Ještě je vlahé. Karen cítí, jak jí zadní strana nohou pulsuje, jak teplo z vajíčka proudí do její hlavy. Vajíčko v její ruce je měkké jako tlukoucí srdce v gumové skořápce. Když se vracejí přes zahradu slunečním žárem a vibracemi včel, vajíčko roste a nafukuje se, zvětší se o tolik a rozehřeje se tak, že je Karen musí upustit.
Pak už leží v posteli na břiše a babička jí omývá nohy. „Tak já jsem jí nebyla nikdy pravou matkou,“ brblá. „Jenže ona podle toho pro mě není ta pravá dcera. A teď drž. Nedá se to udělat jinak.“
Položí své velké mozolnaté ruce na Kareniny nohy, takže ze začátku bolí ještě víc, vzápětí je Karen tepleji a tepleji, hned nato chladno a nakonec usne.
Když se probudila, zjistila, že je venku. Bylo dost temno, po obloze plula polovina měsíce. V jeho světle viděla kmeny stromů a stíny vrhané jejich větvemi. Napřed se bála, nevěděla, kde se to ocitla, jak se sem dostala. Vnímala jen silnou sladkou vůni, matný třpyt květů (později se dozvěděla, že to byla klejicha vatočník), třepetání mnoha můr a bílé vločky jejich křídel jako by se před ní líbaly. Někde blízko zurčela voda.
Pak něco ucítila. Do ruky se jí vsunul vlhký čenich, něco se o ni otřelo. Oba psi stáli každý z jedné strany vedle ní. Štěkali, když vyšla z domu? Neví. Neslyšela je. Ale nebojí se, protože oni jistě znají cestu zpátky. Dlouho tam tak stála, vdechovala plnými doušky vůni stromů a nočních květin a vody a psů vedle sebe, protože to bylo to nejlepší, co si přála, být sama v noci venku. Už ji nic nebolelo.
Konečně ji psi jemně otočili a nasměrovali k temnému domu.
Nikde nebylo jediné světélko; myslela si, že se jí podaří vyjít po schodech a dostat se do postele, aniž by vzbudila babičku. Nechtěla, aby s ní cloumala a vyčítala jí, že je tvrdá, nechtěla, aby ji něčím zbila. Ale když došla k domu, babička tam stála v dlouhé bílé noční košili a vlas…
