7/
Charlie i Allie se zdrželi na oběd, obsloužili se sami, usmažili si omelety a pak si vzali na dojedení sýr. Charlie v kuchyni nejspíš pověděl Allie všechno, co ještě nevěděla, protože když se vrátili do pokoje s plnými talíři, byla už Allie plně informovaná.
„Nemáte chuť na něco k jídlu?“ zeptal se Charlie.
„Nemám.“
„Nebo k pití?“
„Jděte do háje!“
„Pardon.“
Lékař říkal, že se organismus zbavuje alkoholu velmi pomalu, za hodinu prý odbourá jen asi deset miligramů a nelze to nijak urychlit. S kocovinou se také nedá nic dělat, musí se to jednoduše vydržet. Prý je kocovina vždy nejhorší u lidí, kteří jinak nepijí. Prý mám smůlu, řekl s úsměvem.
Při hladině dvě celé devět promile prý už je člověk skoro paralytický a trvá dvacet devět hodin, než se alkoholu zbaví. Nebylo tedy divu, že jsem se cítil tak mizerně.
„Co v téhle věci hodláte podniknout?“
Zeptal se Charlie po dalším soustu omelety a ukázal vidličkou na moji pochroumanou tělesnou schránku.
„Vy byste se obrátil na policii?“ zeptal jsem se.
„No…“
„Právě! Musel bych se obrátit na tutéž policii, která mi dnes v noci poskytla pohostinství a kde naprosto bezpečně vědí, že jsem byl namol opilý. Jakoukoli stížnost by považovali za alkoholické výmysly a bludy.“
„Myslíte, že to Jody a Ganser Mays proto takhle zařídili?“
„Jistě. A já bych asi měl být nejspíš rád, že se spokojili jen tím, že mě zostudí a že mě neodpravili docela.“
Allie se tvářila zděšeně. Bylo to od ní hezké. Charlie byl věcný.
„Každý ví, že zbavit se mrtvoly není vůbec snadné. Myslím, že Jody s Ganserem Maysem zhodnotili situaci a usoudili, že vyklopí-li vás v Londýně úplně opilého, bude to méně riskantní než vražda.“
„Byl u toho ještě nějaký třetí člověk.“
Popsal jsem svého přítele s mohutnými svaly a s brýlemi proti slunci.
„Znal jste ho od vidění?“ zeptal se Charlie.
„Ne, nikdy jsem ho neviděl.“
„Myslíte, že v téhle organizaci má za úkol vyřizovat pěstní záležitosti?“
„Možná že i jiné. Těžko říct.“
„No, jedna věc je jistá,“ pokračoval Charlie. „Pokud jim šlo o to vás diskreditovat, budou si o tom štěbetat vrabci na všech závodištích.“
To byla krásná představa. Asi měl pravdu. Teď se mi teprve nebude chtít jezdit na dostihy.
„Asi nebudete rád, když uslyšíte, co vám povím, ale kdybych já vás chtěla zostudit, určitě bych se postarala o to, aby se u soudu vyskytl nějaký sportovní redaktor,“ poznamenala Allie.
„Safra!“ Čím dál, tím hůř.
„To tu chcete ležet a nechat je, ať se škodolibě radují?“
„No, nemá to jednoduché,“ usmála se Allie. „Jak by vysvětlil, že se potuloval v Jodyho stájích uprostřed noci?“
„Právě, v tom je ta potíž, máte pravdu. Když vám řeknu, co jsem tam dělal, slíbíte mi oba na svou čest, že to nikomu nepovíte?“
„Myslíte to vážně?“ zeptala se Allie překvapeně.
„Asi ne,“ ozval se Charlie.
„Ale ano, myslím to smrtelně vážně. Slíbíte mi to?“
„To máte z těch hraček, chováte se jako dítě.“
„Státní zaměstnanci také musí skládat slib mlčenlivosti.“
„Tak dobře, dobře,“ vzdychl Charlie, „slibuji na svou čest.“
„Já taky,“ prohlásila Allie lehkomyslně. „Tak teď spusťte.“
„Vlastním koně, který se jmenuje Energis.“
Oba přikývli. Věděli to.
„V Sandownu jsem s ním strávil o samotě půl hodiny v havarovaném dopravním boxu.“ Zase přikývli. „Pak jsem ho nechal odvézt k Rupertovi Ramseymu a minulou neděli dopoledne jsem u něho zase strávil sám půl hodiny.“
„No a?“ ozval se Charlie.
„No, kůň ustájený u Ruperta Ramseyho není Energis.“
Charlie se napřímil tak zprudka, až mu zbytek omelety sklouzl z talíře na koberec. Sehnul se, sbíral mastné drobky a užasle se na mne přitom díval.
„Jste si tím úplně jistý?“
„Absolutně. Ti dva koně se jeden druhému hodně podobají, a kdybych nebyl s Energisem strávil tolik času v tom boxu, nedokázal bych je nikdy od sebe rozeznat. Ostatně stává se běžně, že majitel nepozná vlastního koně, víte, kolik je na to vtipů. Jenže já se tehdy v Sandownu Energise naučil zpaměti, takže když jsem potom byl u Ruperta Ramseyho, věděl jsem s naprostou j…
