13/
Když jsem se vrátil, seděli Charlie, Allie, Bert i Owen v maringotce, pili kávu a smáli se jako malé děti.
„Poslyšte,“ Bert se zakuckával smíchy. „Představte si, že sotva sme sundali tu ceduli a ty kužele, jeli kolem policajti. To bylo vo chlup!“
„Doufám, že nezastavili.“
„Ale kdepák! Teda, tu čepici sem sundal hned, je mi jasný, že policajti nemaj rádi, když si na ně někdo hraje, i když ta kostkovaná policejní páska byla jen mašle s černě namalovanejma kostkama.“
„Byl to jediný policejní vůz, který tady za celou tu dobu projel,“ řekl Charlie střízlivě.
„Ty kužele byly na silnici jenom asi deset minut,“ poznamenala Allie. „Kdyby se tu byli ukázali policajti zrovna během té chvíle, to by byla opravdu velká smůla.“
Seděla u jednoho z psacích stolů, vypadala úpravně a nenápadně, v jednoduché tmavé sukni a svetru. Na psacím stole stál stroj a stoh papírů. U druhého stolu seděl Charlie ve starším, obnošeném obleku, který mu byl trochu malý. Učesal si pěšinku vprostřed, vlasy měl ulízané, změnil mocného finančníka v malého byrokrata. Před sebou měl haldu úředně vyhlížejících papírů a tiskopisů, na stěně ministerské vyhlášky a nařízení.
„Prosím vás, kde ste to všechno sebral?“ zeptal se Bert.
„Řekl jsem si o to, nevěřil byste, jak je snadné získat úřední vyhlášky a podobné věci, jednoduše si o ně řeknete.“
„To mě teda podržte!“
„Ty naše tiskopisy nejsou ovšem správné, jsou to vesměs žádosti o řidičský průkaz nebo o cestovní pas. S Owenem jsme si vymysleli otázky pro tuhle kontrolu, naklepali jsme je pro Charlieho na stroji a Charlie předstíral, že zapisuje odpovědi do formulářů.“
Owen se se šťastným úsměvem napil kávy a Charlie se pochechtával.
„Škoda, že jste neviděl tady našeho přítele, jak sehrál tu svoji zdržovačku. Stál tady přede mnou, tvářil se jako úplný idiot, na otázky buď odpovídal úplně nesmyslně, nebo se se mnou začínal hádat. Ti chlapi od Jodyho se docela bavili, takže ani nic proti tomu zdržení nenamítali, to spíš ztrácel trpělivost ten váš, ten Pete Duveen, stál ale až na konci fronty, takže musel být zticha.“
„Čtyři minuty, říkal jste, že potřebujete aspoň čtyři minuty, tak jsem dělal, co jsem mohl,“ řekl Owen.
„Myslím, že jste to dokázal protáhnout skoro na pět minut,“ řekl jsem vděčně. „Bylo zvenku něco slyšet?“
Allie se dala do smíchu.
„Tady byl takový randál… Owen se hádal, já mlátila do stroje, venku jezdily vozy, měli jsme puštěné rádio, a pak to topení… Co jsi s tím topením udělal?“
Všichni jsme se podívali na plynový radiátor, kterým se maringotka vytápěla. Hlomozil jako rozbitý žentour.
„Přišrouboval jsem nahoře takovou klapku na volném pantu. Horký vzduch klapku nadzdvihuje, takže naráží do plechu.“
„Prosím vás, vypněte to, než se z toho zblázním,“ ozval se Charlie.
Vytáhl jsem šroubovák a klapku odmontoval. Topení se uklidnilo a Charlie prohlásil, že uznává, že vzdělání může být tu a tam i užitečné.
„Pete Duveen se s tím Jodyho řidičem znal,“ poznamenala Allie, „asi se všichni znají, je to klan.“
„Bodejť, pořád se setkávají, na všech dostihách,“ přikývl Bert. „Jo, ten řidič začal dělat trochu potíže, když jsme řekli, že sem dovnitř musí i ten stájník, měl ste pravdu, vono je nějaký nařízení, že nesměj nechat dostihovýho koně ani chvíli bez dozoru. Tak sem teda řek, že jim ho zatím pohlídám. Dobrý, co? Řek, že to snad bude v pořádku, když sem policista. Já řek, že máme instrukce, že k tý kontrole musí jít každej, bez výjimky.“
„Když se člověk tváří patřičně úředně, tak ho každý poslechne,“ Charlie blaženě přikyvoval.
„No…“ odložil jsem šálek s kávou, kterou jsem už velice potřeboval, a protáhl jsem se. „Měli bychom vyrazit, nemyslíte?“
„Ano… Nejdřív ale musíme všechny tyhle věci přestěhovat do Owenova náklaďáku.“
Pomalu se zdvihli. Stále se ještě potěšeně usmívali. Sbalili jsme všechny rekvizity inscenace „dopravní kontrola“ do papírových pytlů. Allie vyšla za mnou ven.
„Ty si neumíš představit, jaká to byla legrace…“
Teď, když už to bylo za námi, mi taky připadalo, …
