2
Šéf, plukovník Valentine Catto, ředitel bezpečnostní služby Jockey Clubu, byl malý a sporý. Od naleštěných špiček bot až po řídnoucí světlé vlasy velící důstojník, jak má být. Měl organizační schopnosti, které mu pomohly k vysoké hodnosti v armádě, byl inteligentní, nepočínal si ukvapeně a dovedl naslouchat.
Často opakoval zásadu: „Napřed myslet, pak teprve jednat –pokud na to je čas.“
Setkal jsem se s ním poprvé, když mě starý Clement Cornborough pozval na oběd, abychom si trochu promluvili, jak se tehdy vyjádřil, než mi předá finanční fond, který pro mne již dvacet let spravuje. Prý to bude taková malá oslava, řekl, v jeho klubu.
Jak se pak ukázalo, šlo o Hobbs Sandwich Club, poblíž kriketového hřiště, malý viktoriánský palácek s potemnělým, vznešeným barem a místnostmi obloženými dubovým dřevem a nekonečnou řadou portrétů pánů v kriketových čepičkách, bílých flanelových oděvech, většinou s knírkem.
Když mě vedl dveřmi se skleněnou vitráží, vysvětloval mi, že klub získal jméno Hobbs Sandwich po dvou velkých hráčích ze Surrey, působících mezi oběma válkami, přičemž sir Jakub Hobbs byl jedním z mála hráčů povýšených do rytířského stavu a Andrew Sandham mistrem kriketu všech století. Já se samozřejmě tenkrát ještě nenarodil.
Kriket jsem naposled hrál ve škole a nijak zvlášť mě to nebavilo. Clement Cornborough zůstal kriketu oddaný celý život.
V baru mě představil svému příteli, rovněž kriketovému nadšenci Valu Cattovi. Obědval s námi. O mém finančním fondu nepadlo jediné slovo, oba moji společníci dobře patnáct minut mluvili jen a jen o kriketu. Cornboroughův přítel Catto se mě pak začal vyptávat na všechno možné. Po chvíli jsem pochopil, že zřejmě podstupuju přijímací rozhovor, jenže jsem nevěděl proč. Teprve později jsem se dozvěděl, že si předtím jednou při čaji v přestávce kriketového zápasu Catto začal Cornboroughovi stěžovat, že nemá nikoho, kdo by se opravdu vyznal v dostizích, ale lidé kolem nich by ho neznali. Že potřebuje něčí oči a uši, tichého, neznámého, anonymního vyšetřovatele, někoho jako moucha na zdi, které si nikdo ani nepovšimne. Společně bědovali, že takového člověka těžko najdou. O několik týdnů později, když jsem přišel do Cornboroughovy kanceláře (nebo když jsem z ní odešel), napadlo mého právníka náhle řešení, které ihned příteli Valovi svěřil.
Oběd u Hobbse a Sandwiche (sestávající ze všeho možného jenom ne ze sendvičů) trval do pozdního odpoledne. Než skončil, měl jsem zaměstnání, a ani mě nemuseli moc přemlouvat, protože se mi od začátku zdálo zajímavé. Plukovník Catto navrhl, aby to obě strany zkusily s dvouměsíční lhůtou. Pak se zmínil o platu a Cornborough se ze široka usmál.
„Co je na tom k smíchu?“ ptal se plukovník. „To je naprosto normální plat, jaký platíme všem novým zaměstnancům.“
„Nic, já jsem se jenom zapomněl zmínit, že… tedy, totiž…“ Odmlčel se a nejspíš uvažoval o tom, jestli by se další částí věty neprohřešil proti zachování profesionálního tajemství. Ozval se až po chvíli: „Bude lepší, když vám to řekne sám.“
„S platem souhlasím,“ řekl jsem.
„Co přede mnou tajíte?“ zeptal se Catto a najednou bylo vidět, že je skutečný velitel. Netvářil se podezíravě, ale bezúsměvně. Pochopil jsem, že nevstupuju do služeb lehce excentrického přátelského kriketového nadšence, ale že jsem se zavázal silnému, cílevědomému člověku, který velí celému pluku a toho času má za úkol chránit dostihový sport od nepoctivosti. Dával mi jasně najevo, že nepůjde o kratochvilné hrátky, a pokud snad s tím počítám, on se mnou počítat nebude.
Řekl jsem suše: „Mám soukromý příjem činící po zdanění asi dvacetinásobek platu, který mi nabízíte. Plat nicméně přijímám a hodlám za něj odvádět práci.“
Pozorně mě vyslechl, zaznamenal, že se skutečně zavazuju s plným vědomím a svědomím. Po krátké odmlce se usmál a přikývl. „Tak tedy dobře. Kdy můžete nastoupit?“ / Nastoupil jsem následující den na dostizích v Epsomu. Nejdřív ze všeho jsem se učil, kdo je kdo. Vynořovaly se mi dřímající vzpomínky, v duchu j…
