2
Když jsem se opět probudil, ležel jsem tváří na holé podlaze dřevem vykládaného pokoje v Rowley Lodge. Tahle noc se mi příliš nepovedla. Bylo v ní trochu moc holé podlahy.
Pomalu se mi začala vybavovat fakta. Připadal jsem si jako z hadrů, bylo mi zima, byl jsem jako omámený, jako v narkóze…
Narkóza! Před zpáteční cestou měli tolik slušnosti, že mě nepraštili po hlavě. Tlustý člověk kývl na amerického gumového muže a ten, místo aby se rozmáchl pendrekem, mi rychle něco píchl do paže. Pak jsme všichni asi tak čtvrt hodiny čekali, nikdo nic neříkal, a já náhle ztratil vědomí. Z cesty domů jsem si nepamatoval nic.
Zhola nic.
S mírnými povzdechy jsem si zkontroloval všechny skřípající klouby. Všechny byly na místě; v pořádku a fungovaly. Tedy více méně fungovaly, protože jakmile jsem se zdvihl na nohy, bylo mi ihned jasné, že udělám líp, když si sednu. Sedl jsem si za psací stůl, opřel se lokty o jeho desku, složil hlavu do dlaní a nechal plynout čas.
Za oknem měnil úsvit barvu nebe v šedivý flanel. Na okrajích oken vykvetly ledové květy, jak vlhký teplý vzduch přimrzal na skle.
Zima mi pronikala až do morku kostí.
V hlavě jsem měl také chlad. Příliš dobře jsem si pamatoval, že se má objevit Alessandro Rivera. Unaveně jsem si pomyslel, že třeba bude po otci a bude tak těžký, že se tím celý problém náhle scvrkne a zmizí. Na druhé straně, pokud ne, proč vlastně používá jeho otec tak těžkých zbraní na tak malou věc. Proč nepošle svého syna a nepožádá, aby se stal učněm zcela normálně? Protože není normální a protože jeho syn také nebude normální učeň a protože žádný obyčejný normální učeň by neočekával, že zahájí svou kariéru v sedle favorita Derby.
Uvažoval jsem o tom, jak by na situaci zareagoval můj otec, kdyby toho času nebyl připoutaný na extenzi s komplikovanou frakturou bérce. Určitě by nebyl tak zbitý jako já, protože on by s těmi lidmi šel důstojně a bez odporu. Stál by ale před stejnou rozhodující otázkou: za prvé, hodlal ten tlustý člověk opravdu zničit stáje, kdyby jeho syn nebyl přijat? A za druhé: dokázal by to? Odpověď na obě otázky byla kdesi ve vzduchoprázdnu.
Stáje mi nepatřily. Těžko jsem mohl riskovat jejich existenci.
Koně v ceně šesti miliónů mi také nepatřili. Nepatřili ani k mému povolání, ani k mým povinnostem.
Nemohl jsem jít za otcem a žádat od něho, aby věc rozhodl sám.
Nebyl dostatečně fit, abych mu takovou věc řekl, natož aby mohl náležitě zvážit všechna pro a proti.
Také jsem nemohl stáje předat někomu jinému, protože tím bych mu předal i celou tu nemožnou situaci, jako kdybych mu předával odjištěný granát.
Správně jsem měl tou dobou být už ve svém vlastním zaměstnání, už tak jsem zmeškal dohodnuté jednání. Zastavil jsem se předtím ve stájích ve chvilce volna jen proto, že tam chyběl i velmi schopný asistent mého otce. Byl při autonehodě za volantem a ležel v bezvědomí v téže nemocnici jako otec.
Když se to všechno sečetlo, byl to pořádný problém. Napadlo mě, a já se tomu v duchu ušklíbl, že problémy jsou vlastně moje profese.
Mou profesí byly problémy rozkolísaných podniků.
V tu chvíli mi žádný podnik nepřipadal tak rozkolísaný jako Rowley Lodge.
Třásl jsem se po celém těle. Zvolna jsem se odlepil od psacího stolu a židle, odešel do kuchyně a uvařil si kávu. Pak ji vypil. Žádné velké zlepšení nenastalo.
Odplazil jsem se nahoru do koupelny, oholil si večerní strniště a díval se chladně do zrcadla na zaschlou krev na tváři. Smyl jsem ji.
Odřenina po úderu hlavní pistole byla suchá a pomalu se hojila.
Venku mezi holými větvemi stromů jsem viděl světla vozů hlučících oběma směry po Bury Road. Neznámí řidiči ve svých teplých pohyblivých krabicích jako kdyby se pohybovali ve zcela jiném světě, ve světě, kde únosy a vydírání byly cosi, co se děje jiným. Bylo neuvěřitelné, že já se náhle zařadil mezi ty jiné.
Přivíral jsem oči nad tím, jak mě všechno bolelo, a zadíval se do zrcadla na svou tvář s kruhy pod očima. Pak jsem uvažoval, jak dlouho asi vydržím poslouchat pokyny toho …
