4
Malý, soukromý nemocniční pokoj v severním Londýně, kam odvezli mého otce po oné bouračce, jako by byl plný železného lešení, kladek, provázků a závaží, tísnících vysoké lůžko. Jinak bylo v místnosti umyvadlo, upevněné vysoko a s pákou, kterou lze ovládat loktem, noční stolek, na něm sklenička s tatínkovými dolními zuby, pak bylo v místnosti ještě křeslo pro hosty, vysoko umístěné okno s plihlými květovanými záclonkami, vyhlídka na zadní trakt jiné budovy a kousek nebe.
Monotónní světlou žluť stěn neoživovaly žádné květiny a na nočním stolku nebyly žádné povzbudivé pohlednice. Otec neměl kytky rád a kdyby mu byl někdo nějaké přinesl, byl by je okamžitě poslal pryč. Taky bylo krajně nepravděpodobné, že by se někdo dopustil toho omylu, aby mu poslal rozverné barevné přání k brzkému uzdravení, protože to by byl otec považoval za nevkusné.
Pokoj byl dost chudobný, uvážím-li, co by si byl otec asi nejspíš zvolil a co by si také mohl dovolit. Já ale během oněch prvních kritických dní po nehodě poznal, že péče v nemocnici funguje perfektně a spolehlivě. Jak mi jeden lékař mezi řečí sdělil, tak v té nemocnici většinou přijímali lidi, vyproštěné z bouraček na dálnici. Byli na to zvyklí a byli na to zařízení. Měli víc úrazů než čehokoli jiného.
Lékař také řekl, že si myslí, že dělám chybu, když pro otce vyžaduji soukromý pokoj, prý by mu na vícelůžkovém pokoji rychleji ubíhal čas, protože se tam pořád něco děje, ale já pana doktora ubezpečil, že v tom případě nezná mého otce. Pokrčil rameny, ale vyhověl mi. Varoval mě nicméně, že soukromé pokoje za mnoho nestojí.
Také že nestály. Šlo o to, pokud možno co nejdřív se z nich dostat.
Když jsem ten večer přišel za otcem, spal. Strádání způsobené bolestmi v uplynulých dnech mu prohloubilo kruhy pod očima, tváře měl zešedlé a vypadal bezmocně. Tvrdé sevření rtů povolilo a za zavřenými víčky nebylo vidět kritické, nespokojené oči. Šedá kadeř mu spadala měkce na čelo, takže vypadal vlídně a laskavě. Byl to velmi klamný dojem.
Nikdy to nebyl laskavý tatínek. Jako dítě jsem se ho bál a jako dospívajícímu klukovi mi byl protivný. Teprve v několika posledních letech jsem ho začínal chápat. Ta přísnost, s jakou se mnou kdysi zacházel, nebyla výrazem nelásky, nebo zavržení, ale odrazem nedostatku představivosti a neschopnosti mít někoho rád. Na bití otec nikdy nevěřil, ale zato štědře rozdával jiné druhy trestů, jako že mi něco odpíral nebo mě odsuzoval k samotě, aniž si uvědomil, že to, co by pro něho nebylo nic a co by lehko snášel, bylo pro mě mučení.
Být zavřený ve vlastním pokoji tři nebo čtyři dny možná nepatří do kategorie krutosti k dítěti, ale mne to jako malého kluka vždy uvrhlo do zoufalství, pokoření a zahanbení. Ať jsem dělal co jsem chtěl, nedokázal jsem se vyhnout otcově kritice, ať jsem se snažil jak chtěl, nebyl se mnou spokojený, až se ze mne stalo nejzakřiknutější dítě v celém Newmarketu.
Otec mě poslal na Eton a tam to bylo pro mne skoro stejně kruté, takže jsem odtamtud v den svých šestnáctých narozenin utekl.
Vím, že tohle mi otec nikdy neodpustil. Jedna teta mi vyprávěla, jak tehdy zuřil a jak vykřikoval, že mi přece poskytl koně, na kterých jsem mohl jezdit, že mě naučil poslušnosti a co víc prý může otec pro syna udělat.
Ani v nejmenším se nepokusil přilákat mě zpátky. Tak se stalo, že za všechna pozdější léta, kdy se ze mne stal úspěšný podnikatel, jsme spolu nikdy ani nepromluvili. Po čtrnáctiletém odloučení jsem se jednou vydal do Ascotu na dostihy, protože jsem věděl, že tam otec bude, a chtěl jsem se s ním konečně smířit.
Oslovil jsem ho: „Pane Griffone…“
Odvrátil se od skupinky lidí, s kterými mluvil, povytáhl obočí a tázavě se na mne zadíval. Oči měl chladné a bez výrazu. Nepoznal mne.
Spíš pobaveně než rozpačitě jsem řekl: „Já jsem váš syn… Já jsem Neil.“
Kromě překvapení nedal najevo žádný cit. Na základě tiché nevyřčené dohody, že ani nadále nebudou ve hře city, poznamenal, že kdykoli pojedu přes Newmarket, mohu se u něho zastavit.
Od té dob…
