10
V pátek Jimova žena prohlásila, že jsem určitě posedlý ďáblem a ať už mne prý nikam nevozí. Přijel ve středu domů příliš pozdě a rizoto se připálilo.
Jim a já jsme nicméně dospěli k souhlasnému rozhodnutí a potřásli si na to rukou. Dohodli jsme se, že mne bude vozit, kdykoli budu potřebovat osobní ostrahu. Zavázal se, že nebude pouštět rádio, a já slíbil, že mu zaplatím dvojnásobek.
Navzdory poněkud pomalému startu jsme s Jimem, Tomem a psy odjeli do Tauntonu v dobré náladě. Zaparkovali jsme před nádražím. Pak jsem si příliš pozdě uvědomil, že ve všední dny platí jiný jízdní řád než v neděli a že vlak, kterým jsem měl přijet, už dávno přijel a odjel. Victor se mne nedočkal.
Na nástupišti nebyl.
Oznámil jsem situaci Tomovi. Musel mi slíbit, že bude trpělivě sedět na místě a čekat. Běžel jsem rychle k Lorna Terrace 19, ale Victor nikde. Vrátil jsem se na nádraží a našel ho promrzlého a ustaraného v čekárně.
Vstal, hubený a rozčilený. Ani můj příjezd ho nerozveselil. Cestou do Tauntonu jsem si v duchu dosazoval Victora do všech situací, ve kterých se mohla čtvrtá maska objevit bez masky. Přestože jsem se v řešení rovnic s neznámými Lawsonu-Youngovi zdaleka nemohl vyrovnat, snadno jsem si spočítal, že Victor jako faktor x nezapadá nikam.
„Zpozdil jsem se, protože jsem nepřijel vlakem,“ vysvětlil jsem mu. „Co se děje?“
„Chtěl bych…“ Vypadal zoufale a mluvil zoufale. Začal znovu: „Teta Rose se k nám nastěhovala… Já ji nenávidím. Já ji opravdu nesnáším a máma se mnou odmítá mluvit, dokud prý nezačnu tetu Rose na slovo poslouchat. Máma se jí bojí. Až jednou tátu pustí, domů se nevrátí, protože je u nás teta Rose. Já vím, že se nevrátí. Co mám dělat? Nemám se s kým poradit, leda s váma, a to je skoro směšný, když máte obličej tak zřízenej…“
„Zkusils to u dědečka?“
Victor řekl sklesle: „On se taky před tetou Rose dočista podělal. Je ještě horší než máma.“
„Minulou neděli…,“ začal jsem, ale Victor mi skočil do řeči.
„Je mi hrozně líto, je mi líto, že máte tak zmalovaný obličej. Skoro jsem čekal, že dnes nepojedete…, už jsem si myslel, že jste nepřijel.“
„Zapomeň na minulou neděli, soustřeď se raději na Adama Force,“ řekl jsem.
„Je perfektní,“ řekl Victor bez nadšení, mračil se. „Aspoň to všichni říkají. Občas seděl u mojeho počítače. Tak se stalo, že jsem se dostal k jeho dopisu. Myslel si, že ten soubor vymazal, ale já ho našel na zálohový disketě.“
To vysvětlovalo mnohé.
Zeptal jsem se: „Jak dlouho už zná Force tvoji tetu Rose?“
Konečně jsem se dočkal odpovědi.
„Asi stejně dlouho, jako se zná s mámou. Řadu měsíců. Máma jela se zájezdem na jeho kliniku a on po ni vyjel. Že se ale vyzná! Chodil pro mámu, když byl táta v práci. Když na to přišla teta Rose, zašla do hotelu, kde táta dělal, a řekla mu, že když si pospíší domů, chytí ty dva ve svojí vlastní posteli. Táta zašel domů, ale to už byl Force pryč. Táta mámu strašně zbil, přerazil jí nos a žebra a vůbec. No, a teta Rose se sebrala, šla k policajtům a tátu udala. Zavřeli ho na dvanáct měsíců.“ Pak nešťastně dodal: „No a minulou neděli teta Rose doktora Force mámě přebrala. To nejspíš chtěla od začátku. Teď jí doktor zobe z ruky. Je to ale divný, protože se mi zdá, že ho bije, hodně a často, a pak se líbají, viděl jsem je.“
Nechápal to. Napadlo mne, že Worthington by mu dokázal ledaco vysvětlit. Ovšem sympatický otcovský Worthington čtvrtá maska prostě být nemohl! A Victor? Victor taky ne, i když Čtvrtý nebyl hřmotný jako Worthington, spíš štíhlý a mrštný jako Victor. Ne, Victor, ten Victor, který se ke mně uchyluje o pomoc, nemůže být tím, kdo mne tak mlátil.
Victor to nebyl, Worthington taky ne, co třeba Gina?
Měla dost síly? Nebyl jsem si jistý. Asi si to budu muset ověřit, i když se mi nechce. Už jsem vyčerpal skoro všechny slepé uličky, ale faktor x se mi nedařilo vypočítat. Čtvrtá maskovaná postava tam však určitě někde byla. Cítil jsem na sobě ruce toho člověka, cítil jsem rány, viděl jsem jeho oči. Čtvrtá maska nebyla žádný výmysl, byla skutečn…
