11
V Bristolu lilo. Studené, vlhké počasí kazilo dostihovou náladu.
Kate poslala vzkaz, že v takovém počasí nepřijede. Nebylo jí to podobné a mě by bylo zajímalo, jaký druh nátlaku teta Debora použila, aby ji udržela doma.
Hlavním předmětem hovoru ve vážnici byl Joe Nantwich. Rozhodčí vyšetřili jeho počínání v posledním závodě v Cheltenhamu a došli k závěru, že mu „udělí přísnou důtku s výstrahou se zřetelem k jeho další činnosti“. Všeobecný názor byl, že měl Joe víc štěstí než rozumu, že to takhle dopadlo, když měl těch prohřešků v minulosti víc.
Joe se choval suverénně, jako by se nechumelilo. Z dálky jsem na jeho růžovém obličeji neviděl ani stopy po strachu a pití, které z něho udělalo v Cheltenhamu takovou trosku. Přitom jsem ale věděl, že strávil celý pátek, sobotu a polovinu neděle v paních lázních, kde se třásl strachy jako zajíc. Střídavě se opíjel, střídavě se potil a svěřoval se zaměstnancům lázní, že se jenom u nich cítí v bezpečí, tonul v slzách a odmítal se obléci a jít domů.
Tahle historka pocházela od Sandyho Masona, který ji uměl taky náležitě podat. Sandy se to všechno dozvěděl, když si v neděli ráno zašel do lázní, aby se zbavil nějakého kila před pondělními dostihy.
Našel jsem Joea u vývěskové tabule. Pohvizdoval si.
„Tak co, Joe,“ zeptal jsem se, „co tě tak rozveselilo?“
„Ale všechno,“ ušklíbl se. Zblízka bylo vidět, že má začervenalé oči a vrásky kolem úst, jinak na něm nebyly patné žádné stopy prodělaného napětí. „Rozhodčí mi nezastavili činnost a za ten poslední závod jsem dostal zaplaceno.“
„Cože?“
„Povídám, že jsem dostal zaplaceno. Vždyť to víš, říkal jsem ti o tom. Dostal jsem balík, dnes ráno. Sto liber.“ S úžasem jsem se na něho díval. „No a co, vždyť jsem udělal, co chtěli, no ne?“ řekl ukřivděně.
„To jsi tedy udělal.“
„Jo a ještě něco. Ty výhrůžný vzkazy. Já na ně vyzrál. Byl jsem celou sobotu a neděli v paních lázních a tam na mě nemohli. Tak jsem jim pěkně uklouz,“ dodal Joe vítězoslavně, jako kdyby „tento týden“ nemohl být „příští týden“. Také si neuvědomil, že už vlastně potrestán byl. Trest nemusí být vždy tělesný. Strávil týden úzkosti a tři dny pořádného strachu a přitom si myslí, že ušel trestu.
„To jsem rád, že si to myslíš,“ řekl jsem mírně. „Ale poslyš, Joe, něco bych se rád dozvěděl. Jaký měl ten člověk, který ti volal, že ten kůň nemá vyhrát, jaký měl hlas?“
„Jo, to se těžko řekne, ale nepoznal bys ho po hlase. Mohl by to bejt kdokoli. Mluví tiše, jako šeptavě, jako kdyby tlumil hlas, aby ho vedle někdo neslyšel. Ale co na tom sejde? Hlavně, že solí. Pro mě za mě může třeba kvákat jako žába.“
„Chceš říct, že bys zase podržel koně, kdyby tě ten chlap o to požádal?“
„Možná, že jo a možná, že ne.“ Joe si konečně uvědomil, že by neměl mluvit tak otevřeně. Poťouchle se na mne podíval a odešel do šatny. Měl neuvěřitelně hroší kůži.
O kousek dál stál Pete s Danem a bavili se o tom, co nás dnes čeká. Přidal jsem se k nim. Pete nadával na počasí a říkal, že bude dělat koním nesnáze. Myslel ale, že Palindromovi ta slota asi vadit nebude.
„Koukej se dostat dopředu tak v polovině, pak už tě nikdo nedohoní, jsou to samí chudáci. Řekl bych, že máš tutovku.“
„To rád slyším,“ řekl jsem bez uvažování a pak jsem si najednou vzpomněl, že Admirál byl v Maidenheadu taky tutovka. Přešel mi mráz po zádech.
Dan se mě zeptal, jak jsem se měl v neděli u Kate. Když jsem mu nadšeně vyprávěl, že jsem se měl ohromně, moc se nepotěšil.
„Čert tě vem, kamaráde, jestli jsi mě u Kate vyšachoval.“ Řekl to hrozivým hlasem jakoby z legrace, ale já měl nepříjemný pocit, že to vlastně myslí vážně. Mohou vůbec dva kamarádi, kteří mají rádi jednu dívku, zůstat kamarády? Najednou jsem nevěděl, je-li to možné, protože v Danově důvěrně známé, hezké tváři jsem zahlédl stín nepřátelství. Byl to divný pocit, jako by se člověk opřel o skálu, a ta se rozpadla v hromádku písku. Zamyšleně jsem odešel do šatny, vyhledat Sandyho.
Stál u okna a díval se na proudy deště, šlehající do okenních tabulek. Převlé…
