4…
Když se schůze začala rozcházet, bylo hned jasné, proč ji svolali do neosobního prostředí závodiště. Nikdo z účastníků nežil s žádným z ostatních.
Vyšli každý zvlášť, každý jak obtočený ostnatým drátem střežícím jeho spravedlivé rozhořčení. Nikdo z přítomných nebral na vědomí moji přítomnost.
Jen Dart, už ve dveřích, se po mně ohlédl, jak tam stojím a sleduju obecný exodus.
„Tak co, jdete?“ zeptal se. „Už je po legraci.“
S úsměvem jsem se k němu připojil a Dart si mě zamyšleně prohlédl.
„Co takhle jedno pivo,“ řekl a když zaznamenal, že váhám, dodal: „Hned za hlavní bránou je hospoda otevřená celý den. Upřímně řečeno jsem zvědavý.“
„Zvědavost je asi na obou stranách.“
Přikývl: „Takže dohodnuto.“ Vedl mě dolů jinou cestou, než kterou jsem přišel, takže jsme se vynořili poblíž padoku a odsedlávání, kde v dostihové dny bývá spousta lidí. Teď tam stálo jenom několik zaparkovaných vozů, do každého z nich nasedal jenom jeden Stratton. Nikdo z bratrů ani z jejich potomků, bratranců a sestřenic, se nezastavil na kousek řeči.
Dartovi to přišlo normální. Zeptal se, kde mám auto.
„Tamhle,“ ukázal jsem nepřesně.
„Aha. Tak si naskočte, svezu vás.“
Dartův vůz, starý, zaprášený a úsporný, stál vedle vozu pani Binshamové, černého lesklého daimleru se šoférem, který zvolna vyplouval. Stará dáma stáhla zadní okénko a nevěřícně se dívala na Darta a na mě. Žasla, že mě vzal na milost.
Dart na ni vesele zamával. Připomínal v tu chvíli mého syna Alana, ten se taky nebál draků, ale spíš z nedostatku představivosti než z odvahy.
Bouchala dvířka, naskakovaly motory, rozsvěcovala se a zhasínala brzdová světla. Členové rodiny Strattonových se rozjeli. Dart zařadil rychlost a vyvezl nás hlavní branou, kde sem a tam přecházelo několik uboze vypadajících individuí s velkými tabulemi, z nichž se volalo: ZAKAŽTE PŘEKÁŽKOVÉ DOSTIHY a PRYČ S TÝRÁNÍM ZVÍŘAT.
„Pokoušejí se zabránit lidem ve vstupu od chvíle, co tady museli v sobotu utratit toho koně,“ poznamenal Dart. „Popletená nebo opletená brigáda. Já jim tak aspoň říkám.“
Bylo to docela trefné, protože všichni demonstranti měli na hlavách pletené čepice. Plakáty byly psané ručně, amatérsky, ale o nadšení nosičů nebylo pochyb.
„Vůbec se nevyznají v koních,“ vysvětloval Dart. „Koně běhají a skáčou, protože se jim to líbí. Klidně se přerazí, jenom aby se dostali do čela. Dostihový sport by vůbec nemohl existovat, kdyby příroda koně neobdařila ochotou strhat se, jen aby vyhráli.“ Krátce se usmál. „Nemám koňskou povahu.“
Zato jeho sestra ano, pomyslel jsem si.
Dart se vyhnul demonstrantům, přejel silnici a zaparkoval u hospody jménem Mayflower, přesně jako plachetnice prvních vystěhovalců do Ameriky.
Taky interiér hospody zdobily napodobeniny památek připomínajících rok 1620, ale mohlo to být horší. Na stěnách visely obrazy Otců poutníků v cylindrech (anachronismus), s bílými vousy (chyba, vystěhovalci byli mladí) připomínajícími Abrahama Lincolna, žijícího však o dvě stě let později, ale nakonec co na tom. Bylo tam teplo a útulno a hospoda se aspoň snažila o nějaký svéráz.
Dart nám objednal dva obyčejné půllitry s pivem a opatrně je postavil na malý tmavý dubový stůl. Usadili jsme se na pohodlné dubové židle s postranními opěradly.
„Takže proč jste vlastně přijel?“
„Mám osm akcií.“
Měl ocelově šedé oči, což je neobvyklé. Na rozdíl od své sestry nebyl hubený, nemusel snášet útrapy věčného souboje s tělesnou váhou navozující nevrlost a špatnou náladu. Bylo mu kolem třiceti, ale už se začínal zaoblovat, takže se dalo tušit, že časem zmohutní jako jeho otec. Na rozdíl od něho však začínal plešatět a jak jsem postupně zjistil, přesně to mu dělalo největší starosti.
„Já o vás věděl,“ řekl Dart. „Všichni vás vždycky stavěli do role zloducha, ale vy jako zloduch vůbec nevypadáte.“
„Kdo mě stavěl do role zloducha?“
„Nejspíš asi Hanna. Nikdy se nevyrovnala s tím, že ji matka zavrhla. Chci říct, matky většinou novorozence neopouštějí, ne? Otcové ano, ti často, ale to je jejich výsada. …
