--- 20 ---
Otočil jsem se k němu zády.
Nechtěl jsem se na něho dívat. Nechtěl jsem vidět, jak ničí život mně, sobě, Holly i nenarozenému dítěti. Pokud to skutečně udělá, nechci to vidět.
Čas plynul. Ach Danielo!
Vtom Bobby promluvil těsně za mými zády.
„Kite…“
Stál jsem bez hnutí. Toho jen tak nezastrašíte, řekla Holly. Bobby se zbraní v ruce mě vyděsil k smrti, k zoufalství.
Obešel mne. Byl bílý jako stěna. Já asi taky. Zadíval se na mne. Revolver měl v dlani a podával mi ho. „Odpusť,“ řekl.
Nedokázal jsem promluvit. Bobby se otočil a šel ke dveřím, jako by byl slepý. Ve dveřích stála Holly. Nic nechápala. Bobby ji objal a tiskl ji k sobě, jako by právě přežil zemětřesení. Taky že přežil.
Slyšel jsem za sebou šramot. Rychle jsem se otočil. Blížil se ke mně Maynard. Byl zpocený a cenil zuby jako zvíře. Jeho civilizovaná skořápka zmizela beze stop. Když viděl, že držím v ruce revolver, o krok couvl, pak o další a ještě další. Tvářil se vystrašeně a jako by se mu dělalo špatně.
„Naváděl jste svého vlastního syna k vraždě,“ řekl jsem trpce. „Snažil jste se mu to vsugerovat.“
„To by byla nešťastná náhoda.“
„Když Allardeck zastřelí Fieldinga, nemůže to být nešťastná náhoda.“
„Odpřisáhl bych to.“
Hnusil se mi. „Jděte do knihovny, tamhle,“ přikázal jsem mu a ustoupil, aby mohl projít ke dveřím. Nepřestával jsem na něho mířit. Neměl dost odvahy, aby mě zastřelil sám. Že k tomu chtěl přinutit Bobbyho…, bylo ze všeho nejodpornější.
Nebylo moc chytré, že jsem ho k Bobbymu nalákal s tím, že by se mě mohl zbavit jednou provždy. Chybělo málo a podařilo se mu to. Moje chyba. Moje hloupost.
Prošli jsme halou do knihovny. Pollgate, lord Vaughnley a Jay Erskine stáli uprostřed pokoje, Bobby s Holly stále ještě v objetí, stranou. Když jsem vstupoval, připadalo mi, že lezu do klece k tygrům. Holly mi později řekla, že jak jsem tam stál se zbraní v ruce, vypadal jsem tak nebezpečně, až málem nevěřila, že jsem její bratr.
„Sedněte si.“ Ukázal jsem na Maynarda, „vy tamhle do toho křesla v rohu.“ Byl to hluboký fotel, do kterého člověk dočista zapadl a nemohl jen tak rychle vyskočit. „Teď vy,“ přikázal jsem Erskineovi. „Vedle něj. Lorde Vaughnley, vy na pohovku.“
Pollgate se zadíval na volné místo vedle lorda Vaughnleyho a šel si tam mlčky sednout.
„Vezměte tu elektriku a položte na zem. Kopněte to ke mně.“ Cítil jsem, jak nechce, ale poslechl mne. Vytáhl plochou krabičku a udělal, co jsem žádal.
„Tak. A teď se všichni podíváme na video.“ Nadzdvihl jsem revolver. „Neumím dobře střílet. Nevím, co bych trefil. Tak radši seďte a nehýbejte se.“ Podal jsem svou bundu Bobbymu. „Vezmi kazetu z vnitřní kapsy. Je na zip.“
„Mám to pustit?“ zeptal se Bobby, když kazetu našel. Třásly se mu ruce i hlas. Maynard je netvor, pomyslel jsem si.
„Ano. Teď hned. Holly, zatáhni prosím záclony a rozsviť malou lampu. Než to doběhne, bude už tma.“
Zatímco zatahovala okna hledící do chladného dne a zatímco Bobby zapínal video a televizi, nikdo nepromluvil. Pollgate se zachmuřeně díval na bundu ležící na židli, kam ji Bobby odhodil. Lord Vaughnley se ohlédl na revolver v mé ruce.
„Můžu?“ zeptal se Bobby.
„Spusť to. A vy dva s Holly si taky sedněte a dívejte se.“
Zavřel jsem dveře a opřel se o ně zády, jako předtím lord Vaughnley v Guineas. Na televizní obrazovce se v jasných barvách objevila tvář Maynarda Allardecka.
Pokusil se vstát.
„Sednout!“
Asi tušil, co přijde. Tušil, že všichni uvidí původní, nesestříhanou verzi. Zíral na revolver v mé ruce, odhadl vzdálenost, jakou by ke mně musel urazit, a sklesl bezmocně do křesla, jako by ho opustily síly.
Rozhovor pokračoval od zdvořilého, civilizovaného úvodu po ostré, vysloveně útočné a provokativní otázky. Lord Vaughnley otevřel úžasem ústa.
„Tuhle verzi jste předtím neviděl?“ zeptal jsem se ho.
„Ne.“ Nespouštěl oči z obrazovky. Napadlo mě, že si Rose dělala zbytečně starosti s tou načerno půjčenou kazetou, když ji měla dva dny tajně v budově Towncrieru. Bylo to všechno absurdní.
Pečlivě…
