6
Díky telefonu, díky našemu konzulovi, bance a přátelům se mi podařilo odletět do Anglie už následující večer. Do té doby jsem ale stihl nastřádat nezapomenutelné zážitky se slečnou Hilary Margaretou Pinlockovou.
Zeptala se mě na míry, odešla nakupovat a přinesla mi novou garderóbu.
Půjčila mi koupelnu. Pak si mě prohlédla, když jsem byl umytý a oblečený, a rozhodla, že ještě zajde pro holicí strojek. Protestoval jsem, ale šla stejně. Zastavit slečnu Pinlockovou bylo asi stejně náročné jako zastavit lavinu.
Se značnou dávkou úlevy jsem z obličeje seškrábal dvanáctidenní strniště, když jsem se letmým pohledem do zrcadla přesvědčil, že by mi vousy neslušely. Dvanáct dní věznění způsobilo, že jsem byl bledý a pohublý. Měl jsem propadlé tváře a kruhy pod očima, což jsem předtím neměl. Drobnosti, které trocha svobody hravě spraví.
Při druhém nákupu opatřila také chleba, sýr a ovoce. Vysvětlila mi, že na ostrov přijela prostřednictvím cestovní kanceláře a má plnou penzi a že v hotelu pasantům neservírují.
„Půjdu jako vždy v sedm k večeři, vy se zatím najezte tady,“ řekla.
Z toho, jak jednala, i z jejích poznámek bylo cítit, že je zvyklá dělat rychlá, pevná rozhodnutí, zvyklá velet.
„Nejste vychovatelka?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Ne,“ odpověděla bez úsměvu. „Jsem ředitelka školy.“
„Ach tak.“
Přece jen se usmála. „Na střední dívčí škole v Surrey.“
Pobaveně se dívala, jak tu informaci vstřebávám a jak se na ni začínám dívat jinýma očima. Tak žádná panovačná, dobročinná stará panna, ale vzdělaná, úspěšná žena, která dosáhla vysokého postavení.
„Ano. Já…“ pokrčila rameny. „Když mi dáte ta čísla, požádám v centrále, aby vás spojili.“
„Budu se potřebovat někde vyspat,“ poznamenal jsem.
„Vaši přátelé by se sem mohli vrátit a mohli by se ptát, jestli tu někdo cizí nesháněl nocleh,“ namítla.
To mě také napadlo. „Jistě. Ale…“
Ukázala na jednu z postelí. „Můžete spát tady, já jsem tu sama. Přítelkyně, která se mnou měla jet, to na poslední chvíli musela odříct.“
„Ale…“ zarazil jsem se.
Klidně čekala.
„Tak dobře. Děkuji vám.“
Když se po večeři vrátila, přinesla s sebou jednu láhev vína a jednu novinku.
„Váš přítel z lodi byl dole v hale a ptal se každého, kdo mluvil anglicky, jestli tu neviděl takového bláznivého mladíka, jestli se tu dnes neobjevil na pobřeží. Všichni řekli, že ne. Ten pán vypadal velice ustaraný.“
„Asi si myslí, že jsem se utopil.“
Loď už v zátoce nebyla. Asi odjela zakotvit někam jinam a on se vrátil do Caly St. Galdana vozem. Zajímalo by mě, jak dlouho a jak důkladně mě hodlá hledat. Čím více se bojí člověka, pro kterého pracuje, tím bude asi důkladnější a jen tak se nevzdá.
Večer byl chladný. Slečna Pinlocková zavřela skleněné dveře a otevřela láhev Marqués de Riscal.
„Vyprávějte mi, jak vlastně ta plavba probíhala,“ vyzvala mne a podala mi skleničku.
Vyprávěl jsem jí začátek a konec, prostředek jsem zkrátil.
„Je to podivné,“ řekla.
„Až se vrátím domů, pokusím se zjistit, o co vlastně šlo.“
Vážně se na mne zadívala. „Třeba to ještě neskončilo…“
Měla nepříjemný zvyk vyslovit nahlas to, co mě v duchu strašilo.
Popíjeli jsme výborné víno a ona mi přitom vyprávěla o svém činorodém životě.
„Mě to baví,“ zakončila prostě.
„To vidím.“
Chvíli bylo ticho. Pozorně se zahleděla do své skleničky.
„Nechtěl byste se se mnou vyspat?“
Nevychovaně a neelegantně jsem na ni zůstal s otevřenými ústy civět. Pak jsem se rychle sebral, uvědomil jsem si, že ji tím urážím.
Když jsem se vzpamatoval z počátečního šoku, podívala se na mne.
Tvářila se klidně a věcně jako předtím, ale současně přece jen trochu zranitelně a rozpačitě. Zčervenala.
Bylo jí asi tak čtyřicet dva až čtyřicet pět. Měla tmavohnědé vlnité vlasy, mírně prošedivělé, upravený účes, ale ne módní, na širokém čele vrásky, výrazný nos, ústa s mírně svěšenými koutky, drobnou bradu. Její hnědé oči vypadaly malé, ale asi je zmenšovaly brýle. Vějířky vrásek se jí objevovaly všude, kde se vrásky objevují. Měla výrazný, zajímavý obličej, ale p…
