11
Caroline vstala brzy a zavolala si taxi.
„Řekl jsem něco špatně?“ znepokojil jsem se.
„Ale ne,“ zasmála se. „Jenom se prostě musím vrátit do Londýna. Mám schůzku v kanceláři KFO na Clerkenwell Green. Chci je přemluvit, aby mě nechali odletět a připojit se na zbytek turné k orchestru.“
Seděla na kraji postele v mém pokoji pro hosty a navlékala si černé punčochy. Posadil jsem se a stáhl ji zpátky, až mi zase ležela v náručí.
„Neměla jsem v úmyslu, aby k tomu došlo,“ poznamenala. „Ale jsem ráda, že se to stalo.“
Já to v úmyslu měl a taky jsem byl rád. Políbil jsem ji.
„Vrátíš se po té své schůzce?“ zeptal jsem se.
„Nemůžu,“ tvrdila. „Orchestr dnes večer končí vystupování v New Yorku, a pak se na druhou část amerického turné přesouvá do Chicaga. Musím si zajistit svoje místo. Jestli všechno půjde dobře, tak v neděli odletím.“
Byl pátek. Neděle se zdála strašně blízko na to, aby mi zmizela za nekonečným Atlantikem.
„Ještě jsi ani neviděla moji restauraci,“ připomněl jsem jí. „Co třeba zítra? Na večeři?“
„Nebuďte tak žhavý, pane Moretone. Mám svůj život, víš. A musím zařídit řadu věcí, když budu příští týden pryč.“ Vstala a dooblékla se.
„Kdy se vrátíš ze Států?“ zeptal jsem se.
„Ještě ani nevím, jestli pojedu. Orchestr se má vrátit příští víkend, aby se mohl začít připravovat na sezonu ve Festival Hall. Právě v té době sólově vystupuju v Cadogan Hall. Opravdu přijdeš?“
„Pokud se mnou pak opravdu půjdeš na večeři,“ ujistil jsem ji.
„Dohodnuto.“ Zpečetili jsme domluvu polibkem.
Sešli jsme dolů a Caroline připravila snídani.
„Dávej pozor na ten toaster,“ varoval jsem ji, „Je rozbitý a nevysouvá topinky tak, jak by měl. Vždycky navíc zapomenu zapnout kouřový alarm.“
Pečlivě dávala pozor, a tak jsme se bez nehody usadili u stolu v kuchyni a sežvýkali každý dvě topinky s marmeládou.
Venku zatroubilo taxi. Moc brzo, pomyslel jsem si, příliš brzo.
Když Caroline odjela, potuloval jsem se celé dopoledne po domě a přál si, aby tu ještě byla. Kuchyni jsem uklidil nejmíň třikrát, a dokonce jsem vyluxoval podlahu v obývacím pokoji, až mě z toho hluku rozbolela hlava. Dal jsem si k obědu misku cereálií s prášky proti bolesti.
Kolem jedné hodiny Caroline telefonovala a já se smíšenými pocity vyslechl její zprávy. Byla celá vzrušená, že ji přivítali zpátky do náruče orchestru, a pilně spřádala plány na cestu do Chicaga. Měl jsem za ni radost, ale klamal bych sám sebe, kdybych si nepřiznal, jak moc je mi líto, že odjíždí.
„No to snad ne?“ nevěřil Bernard Sims svým uším. „Slyšel jsem o klientech, co se vyspali se svým právním zástupcem, a o porotcích, co spí jeden s druhým, dokonce jakási soudkyně se vyspala se soudním zapisovatelem, ale v životě jsem neslyšel o tom, že by se žalovaný vyspal se žalující stranou, a to ani když byli manželé.“ Hlasitě se řehtal. Radši jsem mu to neměl říkat.
Zavolal zkraje odpoledne, aby mi sdělil, že dostal další dopis od advokátů slečny Astonové, uvádějící podklad pro její stížnost a vyzývající naši stranu, aby slečně učinila rozumnou nabídku odškodnění za potíže a ztrátu výdělku, které zmíněná utrpěla.
Bláhově jsem mu přiznal, že jsem si vzal k srdci jeho radu, pozval ji na večeři, a že vztah mezi námi se rozvinul.
„Ale nespal jste s ní?“ zeptal se naléhavě.
„No,“ řekl jsem nakonec, „co když ano?“
Teď si tu situaci báječně užíval.
„Vzdala se zároveň se spodním prádlem i žaloby?“ dotazoval se a jen stěží se mu dařilo potlačit hurónský smích.
„Bernarde,“ ozval jsem se ostře, „to stačí. A ne, žalobu nestáhla. Její agent ji nutí, aby vytrvala. Chce svá procenta.“
„Třeba s ním spí taky.“ Už to vážně přeháněl.
„Bernarde, řekl jsem, ať toho necháte.“ Zesílil jsem hlas.
„Vy to s ní myslíte vážně, co?“ otázal se.
„Ano.“
„No to mě podrž,“ ulevil si. „Co mám říct jejím právníkům?“
„Opovažte se jim cokoli říct,“ nabádal jsem ho.
„O tomhle pochopitelně ne. Co jim mám říct ohledně té nabídky?“
„Já si to přes víkend promyslím. Domluvíme se v pondělí. Ona je teď na týden pryč, tak s…
