Epilog
O půl roku později jsem na jižní straně Berkeley Square v Mayfairu otevřel atraktivní moderní restauraci Maximilian, nabízející převážně francouzskou kuchyni, avšak s anglickými vlivy.
Zahajovací večer se stal velkou událostí se spoustou zvaných hostí. Na jednom konci jídelny dokonce hrálo smyčcové kvarteto. Pohlédl jsem přes místnost na čtyři vysoké elegantní mladé ženy v černých šatech. Zvláštní pozornost jsem věnoval violistce. Měla světle oříškové vlasy po ramena, svázané do ohonu, průzračně modré oči, vysoké lícní kosti a delší úzký nosík nad širokými ústy a hranatou bradičkou. Hrála na novou violu – tedy alespoň pro ni novou. Jak její levá ruka klouzala nahoru a dolů po hmatníku, viděl jsem, jak se jí na ní ve světle blýská diamantový zásnubní prsten. Poklekl jsem v kuchyni na koleno a dal jí ho těsně před tím, než přišli první hosté.
„Já si vždycky myslel, že se jmenujete Maxwell,“ zahlaholil mi do ucha zvučný hlas. Bernard Sims. „Doslechl jsem se, že jste se rozhodl učinit ze žalující počestnou ženu,“ zavrtěl hlavou, ale usmíval se přitom.
„Přiznávám se,“ omlouval jsem se s úšklebkem.
Úřady upustily od stíhání podle článku 7 Zákona o nezávadnosti potravin vydaného v roce 1990 a občanská žaloba v případu otravy jídlem se mimosoudně vyřešila tak, že navrhovatelka přijala od žalované strany blíže neurčené odškodnění. Carolinin agent se dožadoval svých patnácti procent z částky odškodného, jež ale byla důvěrná. Bernard mu však vysvětlil, že je oprávněný dělat si nárok pouze na provizi z jejích výdělků a že odškodnění bylo jednou stranou nabídnuto a druhou stranou přijato nikoli za ušlý výdělek, nýbrž jako ocenění způsobené újmy. Agent velkou radost neměl, ale na druhou stranu by pro Caroline bylo dost obtížné, aby hrála pouze na 85 procentech violy od Stefana Scarampelly z roku 1869.
Detektiv inspektor Turner konečně rovněž zareagoval na mé telefonické vzkazy, a když jsem mu řekl, že vím, kdo spáchal bombový útok na závodišti v Newmarketu, dostavil se dokonce osobně. Od té doby mě průběžně informoval o postupu vyšetřování případu. Komarov přežil jak střelnou ránu na noze, tak hypotermii následkem pobytu v chladírně, a byl obviněn celkem z dvaceti vražd včetně chladnokrevného zabití Richarda, mého vrchního číšníka, jehož jsem velmi postrádal. Další obvinění za přípravu výbuchu a obchod s drogami měla následovat. I George Kealyho obvinili z Richardovy vraždy. Turner byl ovšem přesvědčený, že Kealy nakonec bude odsouzen pouze za napomáhání k vraždě, neboť začal usilovně zpívat s vidinou osvobození nebo alespoň nižšího trestu. Policejní prohlídka Kealyho rezidence odhalila v uzamčeném skladu bedny kovových balónků a obdobné pátrání v Garyho bytě vyneslo jistou stříbrnou klíčenku včetně klíče k předním dveřím mého vyhořelého domku. O řadě podrobností se široce rozepisovaly všechny noviny, zejména pak Clare Hardingová v Cambridge Evening News.
George Kealy byl, přesně jak jsem si myslel, Komarovovým mužem ve Velké Británii, stejně jako jím byl ve Spojených státech Rolf Schumann. George rovněž působil jako oficiální prostředník mezi Horse Imports Ltd. a Tatter-salls, aukční společností dostihových koní v Newmarketu. Byl dokonce i předsedou East Anglian Polo Clubu.
Stejně jako Rolf Schumann se zřejmě i George pilně činil na trhu s drogami a zásoboval velké hráče pravidelnými dodávkami vysoce kvalitního kokainu. Ten se pak řezal, než se dostal k pouličním dealerům a uživatelům, přičemž zisky zase proudily stejnou cestou zpátky. Rolfovi zůstávala za nehty zhruba polovina peněz z drogových obchodů a s její pomocí se snažil udržet nad vodou své traktory. Přesně tři měsíce po výbuchu v Newmarketu továrna navždy zavřela. Dáma v delafieldském obchodu s vyšívanými polštářky nebude ráda.
Na rozdíl od Rolfa Schumanna zůstal zřejmě George ke Komarovovi loajální. Tedy až do chvíle, kdy byl zatčen a obviněn z vraždy.
V důsledku informací, které George policii poskytl, se několika velkým drogovým baronům dostalo časné r…
