10
Doone mě požádal, abych ho dovezl do vesnice. Tak jsem si půjčil landrover, jel před ním a zavedl ho až na příjezdovou cestu u Harryho a Fiony. Trochu mě překvapilo, že si přeje, abych ho provázel, a taky jsem mu to řekl. Vysvětlil mi zcela vážně, že zjistil, že lidé se cítí méně zastrašení, když k nim policista přijde v doprovodu někoho známého.
„Vy nechcete, aby se cítili zastrašení?“ zeptal jsem se. „Spousta policistů si to naopak přeje.“
„Nejsem jako spousta policistů.“ Nezdálo se, že by ho to urazilo. „Mám svůj vlastní způsob práce, a i když se občas liší od způsobu práce mých kolegů, vede k výsledkům a o ty přece především jde. Pravda, není to nejlepší způsob jak docílit povýšení,“ krátce se usmál. „Ale můžu vás ubezpečit, že většinu věcí vyřeším.“
„O tom nepochybuju, inspektore.“
„Mám tři dcery,“ povzdechl si, „a takové případy jako tenhle nemám rád.“
Stáli jsme na příjezdové cestě a dívali se na ušlechtilé průčelí pěkného georgiánského panského domu.
„Nikdy nedělejte závěry předem,“ řekl trochu duchem nepřítomně, ale jako kdyby mi radil. „Víte, jaká jsou dvě nejubožejší slova, která policista občas pronese, když se mu případ zhroutí?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Předpokládal jsem.“
„To si zapamatuju.“
Klidně, svým neagresivním způsobem se na mě zadíval a prohlásil, že je čas, abychom Goodhavenovy vyrušili.
Jak se ukázalo, byla doma jenom Fiona. Přišla nám otevřít dveře u kuchyně v tmavomodrém elegantním kostýmu s bílou hedvábnou halenkou se zlatým řetězem, na nohou lodičky s vysokými podpatky. Bylo vidět, že chvátá. Když mě viděla, omluvně se usmála. „Johne, co pro vás mohu udělat? Právě odcházím na oběd. Můžeme to vyřídit rychle?“
„Já… tohle je detektiv vrchní inspektor Doone z policejní stanice v Thames Valley a detektiv konstábl Rich.“
„Policisté?“ zeptala se nechápavě, pak se najednou vylekala. „Stalo se něco Harrymu?“
„Ne ne, to se netýká Harryho, vlastně ne přímo. Jde o Angelu Brickellovou. Našli ji.“
„Angelu…? Ach tak, to j sem tedy ráda. Kam se vlastně poděla?“
Doone byl mistr v tom, jak pouhým mlčením sdělit to nejhorší.
„Ach ne,“ řekla Fiona po několika výmluvných vteřinách. „Je mrtvá?“
„Ano, obávám se že ano, madam,“ přikývl Doone. „Musím vám položit několik otázek.“
„Ach, ale…“ podívala se na hodinky. „Nemohlo by to počkat? Neodcházím na obyčejný oběd, zvou mě tam jako čestného hosta.“
Stáli jsme stále ještě ve dveřích. Doone se nepřel, jen vytáhl fotografii a zeptal se Fiony, jestli poznává muže na snímku.
„Samozřejmě, je to Harry, můj muž. A tohle je můj kůň Chickweed. Kde jste k tomu přišel?“
„Bylo to v kabelce té mladé ženy.“
Fiona se zatvářila smutně a soucitně. „Ano, měla Chickweeda tuze ráda,“ řekla.
„Mohl bych přijít ještě jednou, až bude váš manžel doma?“ zeptal se Doonne.
Fioně se viditelně ulevilo. „Ano, to bude nejlepší. Dnes po páté, nebo zítra dopoledne. Předpokládám, že se zítra zdrží asi tak do jedenácti. Takže já jdu, na shledanou, Johne.“
Zmizela v domě, dveře nechala otevřené. Za chvíli, ještě jsme stáli vedle vozu, vidíme, jak znovu vychází, zamyká za sebou zadní dveře, schovává klíč pod kámen („Ale, ale,“ poznamenal Doone kriticky) a odjíždí ve svém pěkném BMW. Zlaté, zářivé vlasy. Vesele nám zamávala na shledanou.
„Kdybyste ji měl popsat jediným slovem,“ řekl Doone, „jak byste ji popsal?“
„Vyrovnaná,“ řekl jsem.
„To bylo rychlé.“
„Taková ona je. Vyrovnaná a spolehlivá.“
„Znáte ji už dlouho?“
„Deset dní jako ostatní.“
„Hm,“ zamyslel se. „Já žádných deset dní mít nebudu. Nebudu s nimi žít pod jednou střechou jako vy, takže se vás možná ještě zeptám, jací ti lidé jsou. Lidé se často přestanou chovat přirozeně, když hovoří s policistou.“
„Ale Fiona ne. Myslím že nikdo, s kým jste dnes dopoledne mluvil.“
„Ano, to ano, ale s některými jsem zatím ještě nehovořil. Pak taky musím počítat s určitou loajalitou… Než jsem přijel, četl jsem zápis z části toho soudního líčení. Tady loajalita hraje dost značnou roli. Nezdá se vám? Vyrovnaná, pevná, spolehlivá l…
