6
Prsty jako by mi ochrnuly a krabička mi vypadla z ruky. Zavrávoral jsem pod tou ranou, ztratil rovnováhu a jak jsem padal, bleskově jsem si uvědomil, že si nesmím stoupnout na poraněnou nohu. Upustil jsem svazek klíčů, pravou rukou se chytil za opěradlo černého křesla, abych pád zmírnil, ale křeslo se pod mou tíhou překotilo a spadlo na mě. Na koberci jsem se pak válel já, válelo se křeslo, stolek, berle, a zelená škatulka, na které jsem ležel, mě tlačila do zad.
Dostal jsem strašlivý vztek, snažil se orientovat a konečně jsem nasbíral tolik sil, abych ze sebe vyrazil jediné, procítěné, nádherné slovo.
„Kurva!“
Nenávistně se na mne zadívala, sáhla po telefonu a rychle namačkala tři čísla.
„Policie?“ řekla. V okamžiku, kdy ji propojili na pohotovost, pokračovala: „Je to policie? Chci vám hlásit vloupání. Chytila Jsem lupiče.“
„Jsem Grevillův bratr,“ ozval jsem se z podlahy.
V prvém okamžiku jako by to nevnímala. Opakoval jsem znovu, ale tentokrát důrazněji: „Jsem Grevillův bratr.“
„Cože?“ zeptala se zmateně.
„Probůh, copak jste hluchá? Nejsem lupič. Jsem bratr Grevilla Franklina.“ Opatrně jsem se posadil, narovnal nohy a zjistil, že mi nezbývá ani špetka sil.
Položila telefon. „Proč jste to neřekl hned?“
„Copak jsem měl šanci? A kdo ksakru jste, že si chodíte po| baráku mého bratra a mlátíte lidi?“
Držela v ruce tu strašlivou věc, kterou mě předtím uhodila jako na obranu, jako by očekávala, že se na ni vrhnu, a věru že bych to byl s gustem udělal. V posledních šesti dnech mě nejdřív! pomačkal kůň, pak mne zmlátil lupič a nakonec ženská. V tu chvíli by mě zvládlo nemluvně. Přitiskl jsem si prsty pravé ruky na čelo, dlaní přidržel ústa a život mi připadal obecně dost mizerný.
„Co je s vámi?“ zeptala se po chvíli ticha.
Sundal jsem ruku z obličeje a zabručel: „Samozřejmě nic, sakra.“
„Přece jsem vás jenom klepla,“ řekla vyčítavě.
„Kdybyste si přála, tak vás tou věcí taky klepnu, abyste věděla, jaké to je.“
„Vy se zlobíte,“ řekla překvapeně.
„To se vsaďte že jo.“
Pracně jsem se zdvihl a postavil překocenou židli.
„Kdo vlastně jste?“ opakoval jsem, přestože mi to už bylo jas-né. Ten ženský hlas v nahrávači vzkazů. Křišťálový hlas. Miláčku, kde jsi, miluji tě.
„Volala jste mu do kanceláře?“ zeptal jsem se. „Jste paní Williamsová?“
Najednou se zatřásla a jako by se téměř zhroutila. Přešla okolo mne k oknu a dívala se ven do zahrady.
„Je opravdu mrtvý?“ zeptala se.
„Ano.“
Mohlo jí být asi čtyřicet, možná víc. Byla vysoká asi jako já, ] ale určitě nebyla drobná. Energická, sebejistá žena, v tu chvíli velmi nešťastná.
Měla na sobě plášť do deště s koženým páskem, přestože už celé týdny nepršelo, a jednoduché černé polobotky. Husté tmavé vlasy hladce sčesané dozadu, hezký, úpravný účes, jaký se dá docílit jenom dokonalým střihem. Pokud jsem viděl, neměla žádné šperky, byla nepatrně nalíčená a nebyla navoněná.
„Jak?“ zeptala se pak.
Byl jsem v pokušení potrestat ji za to, jak zákeřně mě napadla a ublížit jí tím, že neřeknu, co chce slyšet. Byl to ovšem nesmysl a mně bylo jasné, že kdybych se tak zachoval, nakonec bych se za to styděl a žádné zadostiučinění bych nepocítil. Tak jsem jí po chvilkovém váhání vysvětlil, jak to bylo s tím lešením.
„Stalo se to v pátek odpoledne,“ řekl jsem nakonec. „Byl od počátku v bezvědomí a zemřel v neděli ráno.“
Zvolna se otočila a zadívala se na mě. ‚Jste Derek?“ zeptala se.
„Ano.“
„Já jsem Clarissa Williamsová.“
Ani jeden ani druhý jsme se nepokusili vztáhnout ruku k pozdravu, ani se to v dané situaci nehodilo.
„Mám tu nějaké věci a přišla jsem si pro ně,“ řekla. „Neočekávala jsem, že bych se tu mohla s někým střetnout.“ Svým způsobem to asi byla omluva. Kdybych byl lupič, tohle vysvětlení by si byla ušetřila.
‚Jaké věci?“ zeptal jsem se.
Chvíli váhala, ale nakonec řekla: „Nějaké dopisy, to je vše.“ Zabloudila pohledem k nahrávači vzkazů a oči se jí zúžily.
„Vzkazy jsem si přehrál,“ řekl jsem.
„Ach můj bože.“
„Proč vám to vadí?“
Jistě k tomu měla své důvod…
