Dostal jsem práci. Pracoval jsem na poli a na vinici. Voják McLeary si se mnou občas chodí povídat a sestra Spenglerová také, ale ta častěji. Pracuji rád. Sice pomalu, ale můžete přitom pořád jít. Je třeba pořád jít.
Pracoval jsem dlouho.
Velká žlutá věc, co nejde sundat, svítila stále méně a pak ve vzduchu létaly malé bílé věci a studily na tváři. Pak na poli i na vinici ležela velká bílá věc. Dostal jsem nové oblečení a boty a nepracoval na poli, ale pracoval uvnitř jiné budovy, než je ta, kde mám mou postel. Nosil jsem těžké věci, ale nosil jsem je rád, protože jsem přitom mohl jít. Je třeba pořád jít. Je hezké slyšet zvuk svých kroků.
V noci jsem pořád viděl ty čtyři lesklé věci. Je hezké je vidět. Nevím proč.
Pak velká bílá věc na zemi začala mizet a velká žlutá věc, co nejde sundat, zase začala hřát do obličeje jako voda v bílé místnosti. Už tam chodím sám, každý den.
Ženy v táboře, kam teď občas vozím věci na jiné věci se dvěma koly, pořád říkají, že jsem fešák. Sestra Spenglerová mi říká, ať je neposlouchám, ale já neumím neposlouchat; slyším je, i když chtějí, abych je neslyšel.
Dnes jsem zase přivezl velkou hranatou věc.
„Maxi! Chlape! Jak je?! Sestři, hoďte ho do gala a vemte na tancovačku, ne? Už dneska, no jo! Vy se taky ukažte – pořád si někde čtete… Já vím, promiňte… Všichni jsme někoho ztratili. I Max ale jednou začne znova – připadá mi pořád lepší.“
„Že! Mně také,“ sestra Spenglerová vycenila zuby – říká se tomu úsměv. Mám rád úsměv sestry Spenglerové.
Večer jsem dostal jiné oblečení – nejdřív jsem musel jít podruhé do bílé místnosti. Pak sestra Spenglerová vypadala úplně jinak, protože neměla bílou věc na hlavě ani neměla jiné bílé věci. Pak jsme šli do tábora, do velkého sálu, kde bylo mnoho mužů a žen, a nikdo nevypadal jako dřív – všichni měli jiné oblečení. Seděli jsme u stolu s vrchní sestrou Conowayovou a vojákem McLearym. Nalil mi něco a sestra Spenglerová říkala: „Ne! Ne!“, ale stejně mi nalil. Bylo to divně cítit, tak jsem to nepil a sestra Spenglerová mi pohladila ruku. Občas to dělá. Je to hezké. Seděl jsem. Je škoda, že se u stolu nedá jít. Je třeba pořád jít.
Pak se ozvaly zvuky a všichni šli doprostřed místnosti a začali se podle těch zvuků kývat. Bylo to zajímavé. Sestra Spenglerová pila to, co bylo divně cítit, a šla se s vojákem McLearym kývat doprostřed místnosti. Pak zvuky přestaly a přišel voják Ian. Všichni pili to, co bylo divně cítit, a cenili zuby pořád víc. Bylo to hezké. Pak se znovu ozvaly zvuky – tentokrát hodně rychlé – sestra Spenglerová byla růžová a chtěla, abych s ní šel doprostřed místnosti, tak jsem šel. Kývali jsme se a mnoho vojáků a žen kolem nás udělalo kolečko a cenili zuby a sestra Spenglerová byla najednou bledá. Vím, co to znamená, znamená to, že se zlobí. Určitě na mě, že se kývu špatně. Díval jsem se předtím na vojáka, na kterého se všichni dívali jako na mě a také kolem něj byl kruh, ale necenili zuby, ale rychle spojovali a rozpojovali ruce. Nebylo těžké si vzpomenout a kývat se jako on. Vojáci a ženy kolem přestali cenit zuby a zvětšily se jim oči. Sestra Spenglerová začala cenit zuby a zase zrůžověla… Úsměv, říká se tomu úsměv. Byl pro mě. Mám rád úsměv pro mě.
Když zvuky přestaly, šli jsme z místnosti ven do tmy a jeden voják ztratil rovnováhu, odrazil se ode mě a upadl.
„Ten kretén mě povalil!“
„Ne, vojáku, jste opilý!“
„Já říkám, že mě skopnul na zem a že mu to vrátím! Co s tím uděláš, kočččiššško?“
„Pane McLeary!“ zavolala sestra Spenglerová. Voják McLeary přiběhl, ale voják, co ztratil rovnováhu, rychle pohnul rukou a voják McLeary najednou ležel na zemi a měl červený nos. Sestra Spenglerová chytla vojáka za ruku a on ji odstrčil. Nelíbilo se mi to. To už přiběhl voják Ian a mnoho jiných vojáků a rychle hýbali rukama a nohama a padali a za se vstávali. Vzduchem létaly věci, kterým se říká židle, jako venku létají věci, kterým sestra Spenglerová říká ptáci. Když jedna židle letěla na sestru Spenglerovou, chytil jsem ji. Je to snadné. …
