„Tak tedy – HEIL HITLER! – ty svině!“
Asi jsem to neměl říkat. Ne, ne, určitě jsem to neměl říkat, ale já prostě nemůžu dál.
Po týdenní individuální péči SS-Obersturmbannführera Klötzkeho bývají povětšinou jeho chráněnci už na svobodě – jak rád zdůrazňuje:
„Kouř je přeci svobodný!“ lišácký úsměv. A má pravdu.
Když mi Klötzke minulou neděli při raním apelu přátelsky poklepal svou okovanou holí na rameno s nic dobrého nevěštícím pozdravem: „Sieg Heil!…,“ podíval se na mé číslo, „můj milý Dvatisícesedm.“ Zařval jsem přesně tak, jak si to vyžaduje táborový řád: „Heil Hitler, Herr Obersturmbannführer!“ On se mrazivě usmál a stranicky modré oči zableskly z pod sluncem rozzářeného štítku černé čepice.
Udělalo se mi zle. Strach. Na podělání.
„Neumíš pořádně pozdravit, ty svině?“ zeptal se tiše.
Vzápětí mě poprvé nakopl.
Na pravé, vždy dokonale zrcadlově vyleštěné holince má ocelovou špičku, jejíž čelo je pokryté drobnými drážkami a rýhami. Vím to moc dobře. Od minulé neděle mě pak při každém apelu, po vzájemném uctivém pozdravu, kopl. Apel je pětkrát denně, někdy i osmkrát, už v úterý dopoledne jsem si musel rozříznout nohavici, abych si mohl přes modrofialovo černou, na vychrtlém těle neuvěřitelně zbytnělou končetinu natáhnout kalhoty. Herr Obersrurmbannführer si vždy vybral mou levou nohu a vždy se trefil tak tři, čtyři prsty pod koleno. Po dnešním ranním nástupu jsem na nyní už úplně černé, úžasně oteklé noze mohl počítat v novém, jakoby mastném otisku ocelové špičky ty rýhy a drážky. Přemýšlel jsem, od čeho tak na tom železe mohou být. Od kopání do holeně asi ne. Z nohy mi zatím vytékal páchnoucí, červenožlutý hnis a špinil mé, už tak dodělané tenoulinké kalhoty.
Herr Lagerführer SS-Obersturmbannführer Johan Klötzke je krvavý šílenec a sadista nejbrutálnějšího ražení.
Noha už mě ani moc nebolela, a to ani když jsem s ní omylem prudce pohnul a tím pádem mohl spatřit, jak vytlučený kolenní kloub volně klektá a zbytek pod kolenem se bezvládně otáčí ze strany na stranu skoro o devadesát stupňů. Vlastně jsem nevěděl, zdalipak ještě nějakou nohu vůbec mám.
Teď je znovu neděle, asi půl desáté dopoledne. Slunce už je poměrně vysoko. Mrtvoly u Krematoria páchnou. Obrovské vypasené mouchy líně bzučí nad jemňoučkým, zvolna se rozpalujícím prachem apelplacu.
Aaronovi tečou slzy. V ostrém světle se třpytí jako stádečko masařek. Poslední kamarád. Chudák.
„Tak co, svině, už ses konečně naučil zdravit?“ s úsměvem se na mě otočil, doposud bokem stojící Klötzke. Zvolna přešel těch pár kroků, které nás oddělovaly, a zabodl mi ta svá veselá kukadla do obličeje. Poklepával holí na zem a opravdu se usmíval. Holínky se mastně a žhavě leskly – moje horečka je strašidelně rozdvojovala.
Tak jsem to tedy nevydržel a pozdravil ho, jak jsem si přál už strašně dlouho – ale říkat Lagerführerovi svině…
Tentokrát mi kopanec to koleno vykloubil. Zřetelně jsem slyšel, jak kloub se suchým lupnutím vyskočil ze své jamky. Jako zajíček. Aaron, který mě podpíral, no spíš držel, se zimničně roztřásl.
Druhé kopnutí mě oproti stereotypu zasáhlo do rozkroku. Údivem jsem upadl na zem.
„Osuš tomu druhýmu židákovi slzy, Hermane!“ bylo poslední, co jsem zaslechl.
Dnes je úterý – pošeptala mi to táborová služba, čas poledního apelu. Visím za ruce na šibenici. Je vražedné vedro. Vedle mne visí Aaron. Je mrtev už od neděle. Visím tak, že se nemohu dívat jinam než na něj. Na slunci se nafoukl a krev v tom, co mu zbylo z očí, už zaschla. Je celý obalený mouchami. Odporně zelenými kovově lesklými mouchami. Jsou všude. Já jich mám plný nos. Do Aaronových očních jamek však nejdou. Není divu. Při „osušování slz“ upne Klötzkeho pravá ruka Scharführer Herman Pawlowitz „obdělávanému“, jak říkává, hlavu vodorovně mezi dvě prkénka tak, že s ní odsouzenec nemůže ani hnout. Do očí pak stačí nalít trochu vitriolu.
Když má Herman dobrou náladu, vypláchne oči ještě dřív, než se kyselina proleptá k mozku.
Já jsem se na šibenici poprvé probral ještě v tu neděli …
