PARCHANT
Přepadení banky se moc nepovedlo. Tři chlapi v kuklách mířili na skupinu rukojmích a mlčeli. Peníze ven sice dostali - počítače to dovedou rychle - problém byl, jak ven dostat vlastní prdel.
„Dobře,“ tiše řekl jeden z lupičů. V levé ruce měl velkou černou berettu, v pravé malý černý telefon. Poslepu stiskl tlačítko.
„Ano?“ ozval se hlasitý poslech.
„Nastraž mozek, policajte. Jestli nám nepůjdete z cesty, začneme popravovat rukojmí.“
„Vy víte, že vám nemůžeme ustoupit. Co nějaká jiná - rozumná - domluva?“ řekl telefon.
Jestli to v hloučku sedících a ležících rukojmích při zmínce o popravách zašumělo, po policistově odpovědi to zašumělo významně.
Muž s berettou je ještě jednou přepočítal - osm lidí. Devět, opravil se. Sice nejdřív nechtěl, ale popravit osmiletou blonďatou holčičku by v pravou chvíli mohl být ten pravý krok. Ledové modré oči v průzoru kukly nebyly očima lháře; většina rukojmích se zatím snažila zachoval důstojnost, jen malý tlustý chlapík tiskl tvář k zemi a skučel: „Nechci zemřít! Ne, nechci. Ne!“ Po bledé pleši mu tekly čůrky potu, a zbytky šedých vlasů nad ušima měl rozcuchané a vlhké.
Muž s berettou je ještě jednou přehlédl a vytáhl si štíhlou mladou ženu v kostýmu, s drdolem a ostře řezanými brýlemi. Byla vyšší, než čekal, ale to je jen dobře - čím větší kryt, tím lépe. Podle dokonalé postavy vytvarované stovkami hodin tuhého cvičení a desítkami hodin plastických operací, a podle pleti, na které nebyl ani stín po běžných omrzlinách či chemických spáleninách, to musela být žena z vyšších pater. Možná i z Horních pater.
„Kdopak jsme?“ přejel jí ústím hlavně po rtech. Kolikpak takovéhle rty asi stojí, napadlo ho. A kolikpak asi stály ty tak módní zelené oči. Ty jí ale zcela určitě platili rodiče - před pětadvaceti lety a devíti měsíci, odhadem. Žena se bála, ale stoprocentně se kontrolovala: „Jmenuji se slečna Hayesová. A musím vás varovat, pane, že mám smluvní vazby přímo na rodinu Austen-Rohrer!“
„Hm, jak impresivní. To starýmu Lloydovi kouříš péro?“ S ženou vulgarita ani nehnula - jen dva zelené blesky za brýlemi by bohatě nahradily podstatnou část městského lasergridu.
„Dobře. Velmi dobře,“ kukla se zavlnila úsměvem. Lupič potřeboval přesně někoho takového - nemohl si dovolit, aby ve vypjatém okamžiku omdlela a nechala ho nekrytého. Tahle neomdlí.
Všichni tři lupiči se dívali na ženu a představovali si, co všechno je pod vypasovaným kostýmem, tak na okamžik přestali dávat pozor na dveře.
Zabiják v černém plášti proklouzl dovnitř tak rychle, že i tomu největšímu troubovi muselo být jasné, že je nacpaný posilovači od hlavy ke špičkám těžkých bot.
* * *
Na druhou stranu, chcete-li být (byť i nepříliš úspěšný) bankovní lupič, nesmíte na sobě také moc šetřit.
Zabijáka zarámovaly tři hlavně - beretta byla nejmenší zlo - nejhůř vypadala zkrácená automatická brokovnice.
V bance pořád hrála tichá uklidňující hudba - snad proto měl zabiják zbraně ve svěšených rukou a usmíval se.
* * *
Dvě pistole, blesklo hlavou pana Beretty, to znamená dva nezávislé zaměřovací systémy. My jsme ale tři. A já nejsem zrovna snadný cíl. Přitiskl si slečnu Hayesovou ještě pevněji k tělu a jemná vůně parfému mu naplnila nos.
Zabiják měl zrcadlové brýle a pan Beretta cítil, jak ho skrz ně skenují pokročilé senzory. Tím nesnadným cílem už si nebyl tak jistý. Navíc ho trochu rušil dokonalý zadeček, který se mu tiskl do klína.
„Promluvme si,“ řekl zabiják. Z brokovnice, která mu mířila na hruď, si zřetelně nic nedělal.
„Není o čem,“ pan Beretta držel tvrdou linii.
„Ale je. Nemáte šanci uniknout, nemáte šanci přežít. Ale když budete spolupracovat, můžete alespoň zabezpečit rodiny.“
„Hele, počkej, hele!“ hlaveň brokovnice klesla, „zatim sme nikomu neublížili!“
Pan Beretta si tiše povzdechl - neměl s sebou Erika brát. Trouba zůstane troubou, i když má upilovanou brokovnici.
Zabiják se znovu usmál: „To sice ne, jenže tady pan kolega,“ kývl na pana Berettu, „vám zabouchl dveře, jak se, hm, poněkud expresi…
