Kráčeli jsme po křupajícím sněhu, vítr mne tahal za prázdný rukáv, a krom naváděcího signálu jsem vnímal desítky číhavých elektronických očí - ploché závěje ve vířících krystalcích rozhodně nebyly jen plochými závějemi. Taky ze mě na všechny strany trčely Camilliny končetiny - Monica mi odmítla pomoci.
Došli jsme k nízké (sotva dva metry) nafukovací hale. Byla okrouhlá, jedenáct metrů v průměru. Vím, že pod ní je svislý tunel v ledu, který vede až dolů do volného oceánu - led tu má tak tři sta padesát čtyři sta metrů. Po stranách nafukovací haly jsou dvě nakládací rampy: šedesátimetrové, sedm metrů hluboké, teď zafoukané téměř do roviny.
„Ani hnout! Ruce vzhůru!“ najednou nás obklopila šestice mužů v bílých termoskafandrech, bílé samopaly v bílých rukou (rukavicích) - pod bílými celoobličejovými maskami měli dokonce bílé kontaktní čočky. Věděl jsem o nich posledních třicet metrů a věděl jsem i o deseti bitevních zombiích, které napruženě čekaly v téměř neviditelných hrbolcích ve sněhu.
Zvedl jsem pravou ruku, ve které jsem držel levou ruku.
„Kdo je to…, co je to, madam?“ mířil na mne velitel komanda - na Moniku už nikdo nemířil, všichni mířili na mne.
„Je to… člověk - tajné úpravy, tajné poslání. Víc nemohu uvolnit - i toto je přísně tajná informace. Trest veřejnoprospěšná poprava pro celou rodinu.“
„Rozumím,“ řekl komandosův reproduktor, „nikdo z nás neviděl ani neslyšel.“ Že nemám přilbu je zřetelně zaráželo. Buď to, nebo jsem opravdu rozcuchaný.
* * *
Dál jsme pokračovali nákladním výtahem. Nastupovalo se do něj - jak jinak - v další závěji, která byla docela velkým, v ledu zahloubeným skladištěm. Jak jsme klesali, teplota stoupala a ve vzduchu intenzivně voněla sůl.
Výtah zastavil v další velké prostoře vysekané v ledu - bylo tu tak minus deset, a podlaha pokrytá protiskluzovým plastem navazovala na černou vodu. I když vodu: je v ní takový obsah solí, že se používá spíš termín solanka; mrtví pracanti v ní vydrží téměř neomezeně dlouho.
Odrazy reflektorů od ledových stěn musely být nepříjemné, protože Monica i přes filtry své přilby mhouřila oči (oko) - to vojáci s kontaktními čočkami pro změnu vůbec nemrkali.
Velitel vyklepal kód na gumové klávesnici v ledovém výklenku.
„Bude to chvilku trvat,“ řekl a usmál se na Moniku, stanice je ukotvená kus vedle - takhle by ji šlo zasáhnout příliš snadno.“
* * *
„Už to tu máme.“ Z vody se vynořil oblý týl malé ponorky… spíš než ponorka to byla kabina podmořské lanovky bez lana. Hm. O led zapleskaly líné vlny, kabina vystoupala na výši člověka a dojela k protiskluzovému prahu; byla z takového varhanovitého gumovitého materiálu a mokře se leskla. Otevřela se vodotěsná propust a dívali jsme se do ústí dvou bezobslužných kulometných dvojčat - pro útočníky jistě nepříjemné překvapení.
„Prosím, až po vás,“ pokynul nám komandos. Vešli jsme, trochu se to zhouplo, prošli mezi kulomety, ustáli, když nastoupily uniformy (a když se to zhouplo trochu víc), a propust se zavřela. Vojáci byli cítit nějakým krémem na ochranu před chladem. „Chyťte se, prosím,“ to už se kabina potápěla a zároveň pohybovala vpravo.
Trochu jsem se zapotácel - není na škodu dát najevo slabost. Všichni si toho všimli, protože se nikdo ničeho samozřejmě nedržel - všichni se před Monikou snažili vypadat chlapácky. Voda hlasitě škvrkala a vlhké varhanovité stěny se propnuly dovnitř - kabina se vyrovnala tak tři metry pod hladinou (pod ledem) a okénky vlevo se dalo hezky sledovat vzdalující se světlo nástupního otvoru. Když jsem se podíval nahoru, byl jsem rád, že netrpím klaustrofobií - temná ledová klenba s přelévajícími se bublinami nepůsobila moc povzbudivě.
Světlo se vzdalovalo a vzdalovalo, až zmizelo. Trvalo to asi osm minut.
„Můžeme,“ řekl komandos, když se kabina otočila a připojila k těžební stanici. Všechno se trochu houpalo, ale ne moc.
Další kulomety, přechodová komora, další kulomety a převlékárna.
* * *
„Tady si odložte, prosím. Dámské oddělení je vlevo, madam.“
„Děkuji,“ řekla Monic…
