~ ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA ~
PŘEŽIL JSEM NOC BEZ ZATČENÍ, ale moc jsem toho nenaspal. Někdy mezi pátou a šestou ranní jsem už těch zmatených myšlenek, co se mi honily hlavou, měl dost. Raději jsem vstal, i když jsem během posledních dvou dní spal jen asi dvě hodiny.
Telefonní číslo je v seznamu a pět minut před šestou ho vyťukám. Popíjím druhý šálek kávy a ve sluchátku desetkrát zazvoní, než se ozve ospalý hlas: „Haló?“
„Barryho Lancastera, prosím,“ řeknu.
„U telefonu.“
„Barry, tady je Rudy Baylor.“
Odkašle si a slyším, jak vstává z postele.
„O co jde?“ ptá se už ostřeji.
„Promiňte, že volám tak časně, ale chci se zmínit o pár věcech.“
„Jakých?“
„Blackovi včera podali žalobu proti Great Benefit. Pošlu vám kopii, hned jak dostanete novou kancelář. Taky podepsali převáděcí listinu, takže vaše smlouva je neplatná. Už o ně nemusíte mít péči.“
„Jak to, že jste podal žalobu?“
„Do toho vám vážně nic není. Pošlu vám kopii žaloby a všechno pochopíte. Jste bystrý hoch. Máte už novou adresu, nebo platí pořád ta stará?“
„Naše schránka na poště zničená není.“
„Prima. Každopádně bych byl rád, kdybyste na mě nešil to žhářství. Nemám s požárem nic společného. Jestli mě do toho nepřestanete zatahovat, tak vás zažaluju, šmejde jeden zlodějská.“
„No dovolte, jsem- –“
„Z toho na větvi, viďte? A už si moje jméno neberte do huby.“ Zavěšuji, dřív než se zmůže na odpověď. Ještě pět minut hledím na telefon, ale ten mlčí.
Zbabělec.
Nemůžu se dočkat, až si přečtu ranní noviny. Co asi budou psát o požáru? Rychle se osprchuju, obléknu a odcházím ještě za tmy. Jedu na jih, směrem k letišti. Provoz je slabý a já mířím na Greenway Plaza, kde se začínám cítit jako doma. Zaparkuju na místě, které jsem opustil před sedmi hodinami. Klub Jantar je neosvětlený a tichý, parkoviště plné odpadků a pivních plechovek.
V malé místnůstce poblíž mé kanceláře je laciné bistro, které si pronajala podsaditá Němka Trudy. Seznámil jsem se s ní minulou noc, když jsem tam zašel na sendvič. Řekla, že otevírá v šest a podává kávu s koblihami.
Vcházím a ona lije do kávovaru vodu. Než mně opeče toast a nalije kávu, klábosíme. Kolem malých stolků se už tísní asi tucet mužských a Trudy je obsluhuje.
Beru si noviny, slunce vychází a já usedám ke stolku u okna. Na titulní straně je velká fotografie Lakeovy budovy v plamenech. Krátký článek popisuje její historii a oznamuje, že byla úplně zničena. Její majitel, pan Lake, odhaduje ztrátu na tři miliony dolarů.
„Renovace trvaly celých pět let,“ říká reportérovi. „Jsem z toho zničený.“
Jen se vyplač, starochu. Přelétnu text očima, a nikde nevidím slovo žhář. Potom čtu pozorně. Policie mlčí –– věc se stále ještě vyšetřuje, spekulace jsou předčasné, bez komentáře. Obvyklá policejní mluva.
Ne, nečekal jsem, že tam uvidím své jméno mezi podezřelými, ale stejně se mi obrovsky ulevilo.
Jsem ve své kanceláři, pokouším se působit zaměstnaně a uvažuji, jak k sakru v následujících třiceti dnech seženu potřebných tisíc dolarů na honorář. Najednou tam vrazí Bruiser. Na stole přede mnou přistane papír a já ho beru do ruky.
„Kopie policejní zprávy,“ zavrčí a už míří ke dveřím.
„O mně?“ ptám se vyjeveně.
„Houby! Zpráva o nehodě. Včerejší noční autonehoda na rohu ulic K letišti a Shelbyovy, jen pár bloků otuď. Asi opilý řidič. Vypadá to, že jel na červenou.“ Odmlčí se a naštvaně si mě změří.
„Budeme zastupovat jednoho z- –“
„To se teprv uvidí! Od toho tu jsi. Vem si ten případ. Ověřit. Podepsat. Vyšetřit. Zdá se, že by z toho mohlo koukat nějaký slušný zranění.“
Práskne dveřmi a já mám v hlavě zmatek. Hlášení nehody obsahuje jména řidičů a spolujezdců, adresy, telefony, zranění, škody na vozidlech a výčet svědků. Je tam policejní nákres pravděpodobného průběhu dopravní nehody. Další schema ukazuje, v jaké poloze policie vozy našla. Oba řidiči byli zranění a hospitalizovaní. Ten, který jel na červenou, byl zjevně opilý.
Zajímavé čtení, ale co teď mám dělat? K nehodě došlo deset minut po desáté minulou noc. Jak je možné…
