XIX
Probudil se. Joan už vedle něho neležela. Slyšel vodu v koupelně a posadil se. Okamžitě byl zcela bdělý. Poslední měsíce ho to znovu naučily. Kdo se okamžitě probudil, mohl občas ještě uniknout. Podíval se na hodinky. Bylo deset. Joaniny večerní šaty a plášť ležely na podlaze. Brokátové střevíce stály u okna. Jeden se převrátil.
„Joan,“ volal. „Co děláš pod sprchou uprostřed noci?“
Otevřela dveře. „Nechtěla jsem tě vzbudit.“
„To je v pořádku. Já můžu usnout vždycky. Ale proč jsi už vzhůru?“
Na hlavě měla koupací čepici a kapala z ní voda. Její ramena se světle hnědě leskla. Vypadala jako amazonka v přiléhavé přílbě. „Už nejsem noční pták, Raviku. Už nejsem v Šeherezádě.“
„To vím.“
„Od koho?“
„Od Morozova.“
Na zlomek vteřiny se na něho pátravě zadívala. „Morozov,“ řekla. „Ten starý žvanil. Co ti ještě vykládal?“
„Nic. Bylo ještě něco k vykládání?“
„Nic, co by mohl vykládat noční vrátný. Ti jsou jako šatnářky. Drbny z povolání.“
„Morozova nech na pokoji. Noční vrátní a lékaři jsou pesimisty z povolání. Žijí ze stinných stránek života. Ale neklepou. Jsou zavázáni k diskrétnosti.“
„Stinné stránky života,“ opakovala Joan. „Kdo by si to přál?“
„Nikdo. Ale většina v nich žije. Ostatně místo v Šeherezádě ti obstaral tenkrát Morozov.“
„Za to mu nemusím být věčně se slzami v očích vděčná. Nezklamala jsem. Svůj plat jsem si zasloužila, jinak by si mě tam nenechali. A navíc to udělal pro tebe. Ne pro mě.“
Ravic sáhl po cigaretě. „Co vlastně proti němu máš?“
„Nic. Nemám ho ráda. Tak divně se na člověka dívá. Já bych mu nevěřila. Ty bys taky neměl.“
„Co?“
„Neměl bys mu věřit. Víš přece, že všichni vrátní ve Francii jsou fízlové.“
„Jinak ještě něco?“ dotázal se Ravic klidně.
„Samozřejmě mi nevěříš. Každý v Šeherezádě to věděl. A kdo ví, jestli –“
„Joan!“ odhodil přikrývku a vstal. „Nemluv hlouposti. Co to s tebou je?“
„Nic. Co by se mnou mělo být? Nemůžu ho vystát, to je všecko. Má špatný vliv. A ty jsi s ním pořád pohromadě.“
„Ach tak,“ řekl Ravic. „Proto.“
Najednou se usmála. „Ano, proto.“
Ravic cítil, že to nebylo jen proto. Bylo tu ještě něco jiného. „Co chceš k snídani?“ zeptal se.
„Zlobíš se?“ opáčila.
„Ne.“
Vyšla z koupelny a položila mu paže kolem šíje. Tenkou látkou pyžama cítil vlhkost její kůže. Cítil její tělo a svou krev. „Zlobíš se, že žárlím na tvé přátele?“
Zavrtěl hlavou. Přílba. Amazonka. Najáda vynořivší se z oceánu, ještě s vůní vody a mládí na hladké pleti. „Pusť mě,“ řekl.
Neodpověděla. Linka od vysoko položených lícních kostí k bradě. Ústa. Příliš těžká oční víčka. Ňadra, která se tiskla na jeho nahou kůži pod rozepnutým kabátkem pyžama.
„Pusť mě, nebo –“
„Nebo co?“ zeptala se.
*.*.*
Před otevřeným oknem bzučela včela. Ravic ji sledoval očima. Asi ji přilákaly karafiáty emigranta Wiesenhoffa a teď hledala další květy. Vlétla dovnitř a posadila se– na jednu ze skleniček calvadosu, která stála na okně.
„Chyběla jsem ti?“ zeptala se Joan.
„Ano.“
„Moc?“
„Ano.“
Včela vzlétla. Zakroužila několikrát kolem sklenicí. Pak odbzučela oknem zpátky do slunce a ke karafiátům emigranta Wiesenhoffa.
Ravic ležel vedle Joan. Léto, myslel si. Léto, louky zrána, vlasy s vůní sena a kůže jako jetel – vděčná krev, která nezvučně proudí jako potok a stoupá bez žádosti, teče přes písčiny, klidná hladina, v níž se zrcadlí a usmívá jedna tvář. Už nic nebylo vyschlé a mrtvé, na dobu jednoho jasného okamžiku, břízy a topoly, ticho a nezřetelné zurčení, které přicházelo jako ozvěna ze vzdálených ztracených obzorů a ťukalo v žilách.
„Chtěla bych tu zůstat,“ řekla Joan.
„Zůstaň tady. Budeme spát. Málo jsme se vyspali.“
„Nemůžu. Musím jít.“
„Ve večerních šatech teď přece stejně nikam nemůžeš.“
„Přinesla jsem si jiné.“
„Kde je máš?“
„Měla jsem je pod kabátem. Boty taky. Musí být někde pod mými věcmi. Mám všecko s sebou.“
Neřekla, kam musí jít. Taky ne proč. A Ravic se neptal.
Včela se objevila znovu. Už nebzučela bezcílně kolem. Zamířila přímo ke sklenici a sedla si na okraj. Zřejmě calvados…
