Moudrý Honza
Jako se Josefům říká Pepík, Jaroslavům Jarda, Antonínům Tonda nebo Rudolfům Rudla a Alexandrům Saša, tak se Janům říká Honza.
Jenomže kdyžtě byl třeba nějaký Alexandr dobyvatel, tak se píše Alexandr Veliký. Ferdinand, když se stal králem, byl z něj Ferdinand Dobrotivý, z Václava stal se svatý Václav (ačkoliv by bylo pěknější svatý Venouš) a tak dále a tak dále, jenom ten Honza zůstal navěky Hloupý Honza, i když se někdy nedopatřením stal králem. Domnívám se, že je to nespravedlivé k Janům. Možná že hlavní důvod, proč se tak domnívám, je to, že se jmenuju Jan a že nemám rád, když mi někdo říká Honzo. Proto právě chci vyprávět pohádku o moudrém Honzovi.
Po sedmero zim a sedmero let tenhle Honza sloužil jednomu pánovi. A jednou po práci se umyl, převlékl a povídá: „Sedm let jsem u vás sloužil, a teď se mi chce domů.“
Pán ho přemlouval. Dobrých a pracovitých, poctivých sil je po světě nedostatek. A nakonec se dal přesvědčit a povídá: „Dobře a poctivě jsi mi sloužil. Tady máš dobrou a poctivou mzdu.“
Otevřel pancéřovou pokladnu a podal Honzíkovi mohutný valoun zlata.
Honza zabalil zlato do šátku, přehodil si uzel přes rameno, potřás rukou a vyšel. Nebe bez mráčku, silnice prašná, slunce praží, stínu málo, zanedlouho sotva nohy vlekl. Valoun zlata na rameni, to není legrace. Posadil se na mez, namazal máslem patku chleba a poobědval. Přišla žízeň, po jídle bez pití přichází dvojnásobná únava. A Honza klímá. Jak se mu klíží oči, matně vidí, že z dálky přijíždí jezdec na koni. Mírným poklusem. Natřásá se v sedle a Honza se na něj závistivě dívá.
Todleto je jiné cestování, myslí si. Lepší než postrkovat vlastní nohy jednu před druhou, klopejtat a táhnout ten zatracenej valoun.
Možná že si to myslel nahlas, protože jezdec se u něj zastavil a povídá: „Ahoj Honzo! Tak proč jdeš pěšky?“
„No, musím, když chci domů donést tuhle váhu, co mám v uzlíku. Co je to platný, že je to zlato, když mám celý rameno votlačený, že už hlavu můžu sotva votočit.“
„Tak si to pojď vyměnit. Dej mi svůj těžkej uzel a já ti dám svého koně. Pojedeš jako pán.“
„No, to by bylo báječný,“ povídá Honza. „Ale ještě si to rozmyslete. Ten uzel je zatraceně těžkej.“
Jezdec seskočil z koně, potěžkal uzel a povídá: „No, že tě mám rád, kůň je tvůj. Ale nadřu se.“
Pomohl Honzovi na koně, koně plácl po zadku a ten klusal s Honzou na hřbetě, až se za ním prášilo.
Honza si na koni medii. Blaženě se usmíval a radostí si mlasknul. Kůň byl zvyklý, že když se na něj mlaskne, tak že musí přidat. Tak přešel do cvalu. To zablažilo Honzu do té míry, že si mlasknul ještě hlasitěji, a kůň si to interpretoval jako pobídnutí do trysku a rozletěl se s Honzou v sedle jak na Divokém západě.
Vtom za zatáčkou z pravé strany polní cestou vyjíždí sedlák s vozem taženým krávou. Honzovi do cesty. Kůň se lekl a zabrzdil. Zasáhla setrvačnost a Honza mohutným obloukem letí ze sedla, přelítne vůz i krávu i sedláka a přistane v příkopě pod suchou švestkou. Sedlák chytil koně za ohlávku a vidí, že to není jen tak kůň, že to je plnokrevný arab. To už Honza kulhá z příkopu k sedlákovi: „Zatracená kobyla! Už mě na ni nikdo nedostane! To tak, abych si zlámal vaz!“
„To víte, mladý pane,“ povídá sedlák. „Má ohnivou krev. To není jako tahle moje kravička. Moudrá, klidná, nic ji nevyděsí, sedíte si na voze a ona si jde a doveze vás. A bez rozčilování.“
Zkrátka a dobře takhle řeči vedou a dopadlo to tak, že sedlák ujížděl na vzácném arabu domů, zatímco Honza pokračoval v cestě na rozvrzaném žebřiňáčku, taženém rozvážnou krávou.
Jak se tak drncá, sumíruje si v hlavě, jak výtečný obchod udělal. Kousek chleba se sežene, kravička se podojí, máslíčko se utluče, namaže na patku a to se zapije nadojeným mlékem. A pak že není na světě krásně! V první zájezdní hospodě zastavil. Za několik drobných grošíků, které našel po kapsách, si koupil kus salámu, kus chleba a litr studeného piva. Kravičku napojil a pokračoval v cestě domů za maminkou.
Přijel k močálům, které musel objíždět, aby…
