12. kapitola
Rašple a její příběh
Vraťme se o pět vteřin zpátky a pokračujme tam, kde jsme skončili.
„Pomůžeš mi najít člověka, který mi zničil život,“ prskala Rašple vzteky s pistolí namířenou na postel, kde ležel náš malý hrdina Bulík, s peřinou u brady.
„Ko-ko-koho jako?“ zašeptal Bulík, který nepůsobil tak hrdinsky, jak bychom si asi přáli.
Rašple chraplavě zašeptala a z očí jí sršela nenávist: „Koho asi. Doktora Proktora!“
Bulík polkl: „Ne-ne-nestačilo by, kdybych ho od vás nechal pozdravovat, až ho uvidím?“
„Hni sebou!“ zařvala Rašple a v ruce se jí třásla pistole.
„No dobře, dobře!“ Bulík odhrnul peřinu a seskočil na podlahu. „Nemusíte přece tak křičet. A co vlastně po starém obnošeném profesorovi chcete?“
„Maličkost,“ utrousila Rašple a posadila se do křesla, zatímco nespouštěla oblékajícího se Bulíka z očí. „Chci jen zpátky to, co mi patří.“
„A to je co?“
„Žádná věda, můj milý námořníku. Nákresy k vaně času.“
„A ty vám jako patří? Nebyl to doktor Proktor, kdo vynalezl…“
„Ale já jsem vynalezla MÝDLO ČASU!“ zasyčela Rašple, až jí z pusy prskaly sliny. „A pak mě ten hlupák zradil! Všechno zpackal, když se zamiloval do té Juliety. Jenom při vyslovení toho jména cítím pachuť žluklého másla na jazyku. Všechno zničil!“
„Takže vy jste byla… byla…“
„Ano, já jsem byla jeho asistent. Ale byla jsem přinejmenším stejně chytrá jako on!“
„A teď ho chcete najít, abyste mu ukradla jeho část vynálezu?“
„Hoď sebou!“
Bulík zjistil, že se obul dřív, než si oblékl kalhoty, takže se musel zase vyzout. „Proč bych vám měl pomáhat najít profesora, když ho chcete okrást?“
Rašple mu zamávala pistolí před obličejem.
„Aha, už chápu,“ zamumlal Bulík a oblékl si kalhoty. „Co s námi uděláte, až ukořistíte ty nákresy?“
„Na to bych se,“ začala Rašple a poškrábala se pistolí na nose, „být tebou snažila raději nemyslet. Radši se koukej zamyslet, kde může profesor být.“
„Nemám tušení. Klidně mě zažalujte, ale opravdu nemám nejmenší tušení.“
„Nač podávat žalobu na mrtvé skřety,“ prohlásila Rašple a zamávala opět pistolí.
„Už si vzpomínám, to místo začínalo nějak na H,“ sypal ze sebe rychle Bulík. „Takových míst může být přece hrozně moc. Například Himálaje. Nebo Honolulu. Hunská říše. Havana…“
„A dost!“ zuřila Rašple a natáhla ruku s pistolí. „Seš mi k ničemu, usmrkanče. Takže sbohem…“
Bulík sledoval, jak se její zahnutý ukazováček opírá o spoušť a mačká ji k sobě.
„Počkejte!“ zakřičel. „Právě jsem si vzpomněl!“
Rašple svraštila podezřívavě jedno oko, ale ruka s pistolí se jí nepohnula ani o píď. „Opravdu?“
„Ano, ano, ano!“ Bulík kýval hlavou jako pominutý, až mu ofina ve vzduchu malovala červené pruhy.
„Tak to vyklop. Kde je?“
„Bez vany času se tam nedostaneme.“ Bulík odběhl ke koupelně a otevřel dveře. „Můžete předělat tady tu vanu?“
„Nemůžu, ty hlupáku,“ štěkla po něm Rašple. „Bez Proktorových nákresů to nejde. Musíme zpátky k vaně času, která stojí dole na té zatracené louce. Pěkně jsem si nabila šišku, když jsem tam přistála.“ Rašple se podrbala na čele. Až teď si Bulík všiml, že na něm měla modrou bouli.
„Vy jste přijela ve stejné vaně času jako já?“
„Samozřejmě,“ zamručela Rašple.
„Jak je to možné?“
„Dost řečí. Zvedáme kotvy,“ zavelela Rašple, otevřela dveře do chodby a pistolí mu ukázala cestu.
Bulík zalapal nevěřícně po dechu. „Před snídaní? Je vám jasné, že snídaně je v ceně pokoje, jinak řečeno zdarma?“
„MARŠ!“
Bulík pokrčil rameny.
„No jak myslíte,“ zatvářil se nevinně. Zrovinka tak nevinně jako někdo, kdo právě dostal ne tak úplně nevinný nápad. Bulíkovi totiž došlo, že budou muset vyjít na ulici, kde už se nějak — se svým malým vzrůstem — ztratí v davu.
„Pojďte,“ vybídl ji Bulík a důležitě si vykračoval. Rašple šla v závěsu za ním. Když scházeli ze schodů, zastrčila si pistoli do kapsy od kabátu. Dole na ulici se Bulík překvapeně rozhlížel. Přes noc se obloha zamračila a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Překvapilo ho však něco jiného.
„Kam se všichni poděli? Vždyť ještě včera tady by…
