23. kapitola
Zpátky doma
„Bonsuár!“
Byla neděle odpoledne a Lízini rodiče zvedli hlavy od rozečtených knih a s úsměvem se zadívali na svou dceru, která se tak náhle objevila ve dveřích od obýváku a popřála jim francouzsky dobrý večer.
„Bonsuár i tobě,“ odpověděl tatínek velitel. „Jak ses měla v Sarpsborgu?“
„Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím,“ vyhrkla Líza, přešla k rodičům a dlouze a srdečně je objala.
„Ať nás nerozmačkáš,“ smála se maminka. „Přivezl tě Annin tatínek? Mám pocit, že jsem venku slyšela hluk motoru.“
„To byl motocykl doktora Proktora. Potkala jsem ho po cestě, takže mě svezl. Pozval nás s Bulíkem na večeři do své zahrady. Můžu?“
„Pro mě za mě,“ řekla maminka. „Hlavně tam nebuď moc dlouho, zítra jdeš do školy. Jo a cvičila jsi vůbec na klarinet? Zítra máte zkoušku s orchestrem.“
„Jejda. Hned se na to vrhnu.“
Líza shodila školní brašnu na podlahu a vyběhla nahoru do svého pokoje. Vzápětí zaslechli rodiče trochu chraptivý dutý zvuk klarinetu, který hrál… nó, že by to byla Marseillaisa?
„Víš, co mám na bydlení v Dělové ulici ze všeho nejradši?“ obrátil se velitel na svou ženu a přitom si pobrukoval melodii. „Že je to tady tak bezpečné a nudné. Člověk se vůbec nemusí strachovat, že by tu mohlo k čemukoliv dojít.“
Julieta, Líza a Bulík seděli u stolu v zarostlé trávě pod hrušní v zahradě doktora Proktora a byli jako na trní. Když spatřili, jak doktor Proktor vychází z domu a balancuje s tácem, na kterém byl zhruba jedenapůlmetrový karamelový pudink, propukli v jásot.
„Prosím, nechte si chutnat,“ řekl a postavil před ně tác na stůl.
O devět minut později se všichni čtyři opírali o židle, břicha přecpaná a na tvářích spokojené výrazy.
„Před chvílí jsem mluvila po telefonu s Johankou,“ začala Julieta. „Bohužel tu práci kadeřnice na Montmartru nedostala. Podle vrchního kadeřníka jsou její metody poněkud dramatické. A účesy na hřiba se ještě nedostaly znovu do módy.“
„To je jen otázka času,“ prohlásil Bulík.
Ostatní k tomu nic nedodali. S mlčením a nedůvěrou si prohlíželi toho křiklavě zrzavého hřiba, kterého Johanka věnovala Bulíkovi jako dárek na rozloučenou spolu s polibkem doprostřed jeho pihovatého nosu.
„Něco se vám snad nezdá?“ zeptal se jich Bulík. „Ti, kdo udávají módní trendy, musejí jít napřed, no nemám pravdu?“
„Ať už je to, jak chce,“ pochechtával se doktor Proktor, „dostala nějakou jinou práci, že ano, Julieto?“
„Ano. Pracuje jako turistická průvodkyně v historickém muzeu v zámku Versailles. Bude lidem vyprávět o středověku a hlavně o slavné Johance z Arku, která vedla Francouze v boji proti Angličanům a nakonec byla upálena na hranici. Ředitele muzea ohromily zejména její detailní znalosti.“
Profesor si odkašlal: „Když je řeč o přátelích, kteří už nejsou mezi námi. Ještě než jste dorazili, zaskočil jsem se podívat do Rosenkranzovy ulice na hodinářství U Dlouhého kabátu.“
Ostatní na něj upřeli zrak.
„Žádné hodinářství tam nebylo. Místo něj tam je starý zlatnický krám.“
„Starý?“ vyjekl Bulík. „To není možné! Hodinářství U Dlouhého kabátu tam ještě v pátek bylo!“
Profesor pokývl hlavou. „Já vím. Jenže podle jednoho starého taxikáře, který parkoval hned vedle, tam ten zlatnický krám stál už v jeho dětství. A v životě o žádném hodinářství U Dlouhého kabátu neslyšel.“
Nějakou chvíli zamlkle seděli ponoření do vlastních myšlenek. Když si Líza chtěla nabrat trochu karamelového pudinku, ke svému velkému úžasu zjistila, že její talířek je prázdný. Podívala se na Bulíka, který tam seděl s nevinně modrýma očima a líci nafouklými jak balony, zatímco se snažil něco spolknout.
„Bulíku! Tys mi ujídal z talířku!“
Jeho odpověď utonula ve všem tom karamelovém pudinku, který mu vytékal z koutků.
„Cože?“ nerozuměla mu Líza.
Bulík zaklonil hlavu a zopakoval: „Čak mě šašaluj.“
Profesor, Julieta a Líza v sobě nedokázali potlačit smích.
A pak si začali vypravovat všechny ty neuvěřitelné zážitky z posledních dvou dní. Či z posledních devíti století. Záleží, jak se na to člověk podívá. Vyprávě…
