S obavami jsem vstoupila do předsíně svého domu. Ačkoliv jsem ho opustila před několika hodinami, měla jsem dojem, jako bych se vracela po létech. Zamířila jsem do kuchyně, kde se doposud svítilo, ale Marek tam nebyl. Zmizel i hrnek se zbytkem kávy, který jsem zanechala na stole.
Nakoukla jsem do ložnice, postel byla netknutá. Napadlo mě, že si uvědomil svoji prohru a odešel. Kupodivu jsem necítila ani bolest ani úlevu. Všechny události byly ještě příliš živé na zaujmutí racionálního stanoviska. Jediné, co jsem pociťovala přímo hmatatelně, byla únava.
Ještě že si Sašena u sebe nechala Filipa, říkala jsem si a šlápla přitom do něčeho lepkavého. Byla to krev. Drobné kapičky krve hojně rozeseté po světle béžové dlažbě. Jako přetržené korále z českých granátů...
Otevřela jsem dveře do koupelny a uviděla ho. Ležel nahý v narůžovělé vodě, které bylo sotva na dně vany. Pravou ruku měl zakrvácenou a nehýbal se. V tu chvíli jsem si přála, aby nežil, smrt znamenala nezvratitelné, a tudíž jediné možné vysvobození ze zničujícího vztahu.
Stála jsem nad Markem, tupě civěla a bála se ho dotknout. Pak se pohnul, zachroptěl a mně z očí opět vytryskly slzy. Slzy štěstí. Byl živý!
„Na psychinu by ho měli zavřít,“ lamentovala Sašena a hekala námahou.“A taky by měl zhubnout! Kdo se má s ním tahat...“
Se supěním se nám podařilo Marka vytáhnout z vany a přimět ke zvracení.
„Panebože, to je ale diletant! Blistr brufenu, flaška rumu a tři povrchové řezy na zápěstí... koho tím chtěl dojmout?“
„Když on vždycky všechno odflákne,“ řekla jsem a začala se smát.
„Ty seš taky pořádnej rapl,“ brblala Sašena, ale jen naoko. Rozuměla mi. Chápala, že strach o Marka mi ukázal cestu k odpuštění.
„Ještě mu vyčistím rány na ruce... Ta žiletka byla úplně rezavá a tupá, aby nám nakonec neexnul na otravu krve...“
„Neměly bychom přece jen zavolat sanitku?“
„O něho se neboj,“ pohladila mě Sašena. „O sebe by ses měla bát... Ten chlap, to je bedna dynamitu...“
Nemá cenu popisovat Markovo pokání, ani moji slabost pro ně. Jediná změna oproti již zažité tradici byla ta, že začal navštěvovat ambulantní poradnu pro alkoholové a drogové závislosti a neprotestoval, když jsem zrušila svatbu.
„Já tě chápu...“ zkroušeně souhlasil. „A děkuju ti... moc ti děkuju,“ opakoval, když jsem se uvolila asistovat mu při fingování nehody.
„Neděkuj. Nemám jinou možnost. Na opravu auta nemám peníze...“
Celá událost, zakončená pojišťovacím podvodem, nás překvapivě spojila.
Počítadlo bylo vynulováno, náš vztah začal sbírat svoje černé bodíky zase pěkně od začátku.
„Tak jsme si prohodily role, no...“ komentovala můj údiv Zita.
„Seběhlo se to trochu rychle,“ pořád jsem se nemohla z překvapení vzpamatovat.
„Když natrefíš na pořádnýho chlapa, není proč váhat,“ vysvětlovala. „Libor je úplně jinej, než všichni, který jsem měla před ním... to víš, už nejsem nejmladší, je čas myslet na rodinu a ne jenom na šoustání.“
„Nedovedu si tě představit jako matku...“
„To já sebe taky ne, ale mám ted ještě sedm měsíců času na psychickou přípravu a to se mi zdá dostačující. Ta příroda je prostě geniální...“
Musela jsem si sednout: „Takže ty jsi dokonce už i těhotná?“
„To jsem ti neřekla?“ zachichotala se pobaveně. A poprvé v životě mi připadala dokonale šťastná.
„Chci se s tebou poradit,“ přišoural se Marek. „Myslíš, že už bych si na té svatbě mohl dát aspoň skleničku?“
Alkoholu se nedotkl téměř tři měsíce. Tři měsíce klidu, tři měsíce bez hádek, urážek, výslechů a konfliktů. Ale také tři měsíce bez chuti do života, tři měsíce přejídání se a apatického polehávání před televizní obrazovkou. To byl nový Marek, Marek abstinent... A mě místy napadala rouhačská myšlenka, že toho původního jsem milovala víc.
„Já si myslím, že když to s pitím nebudeš přehánět, tak si občas trochu dát můžeš,“ řekla jsem, ačkoliv doktorka z protialkoholního tvrdila pravý opak.
„Nenechejte se zviklat tím, že váš přítel bude několik týdnů či měsíců zcela střízlivý. Jeho problém není notorické pijáctví, nýbrž k…
