Utrhnout se ze řetezu (Simona Monyová)

Předurčena k obětem

     „Nemám ti tu nohu podložit?“ dolézám už druhý den za dcerou, jejíž pohled by mohl řezat sklo.

     „Anebo ti uvařím čokoládovej puding, co říkáš?“

     Odmítavě vrtí hlavou, ačkoliv dřív by za misku čokoládového pudingu nechala poslat do otroctví celou rodinu.

     „Ale banánovej koktejl si dáš, že jo?“

     „Nic nechci,“ odsekává. Nezkrácená verze jejího sdělení ovšem je: od tebe nic nechci.

     Usedám na kraj postele, nemotorně se odtahuje.

     Trošku svoji nemohoucnost přehání, čím provinileji se budu cítit, tím lépe.

     „Opravdu mi nemůžeš odpustit, že jsem tě nepřijela vyzvednout do nemocnice s tátou?“ ptám se.

     Uhýbá očima.

     „Vzpomeň si na všechny ty školní besídky, na návštěvy lékařů, holiče, nakupování oblečení a já nevím co ještě, kdy jsem s tebou byla já a táta nemohl...“

     „Táta nemohl. Ale tys mohla přijít!“

     „Mohla, máš pravdu. A taky jsem moc chtěla. Jenže jsem prostě zaspala.“

     Mluvím s ní jako s malým děckem, uvědomuju si a pokouším se zbavit svůj hlas vtíravě mazlivého tónu, jakým šišláme na batolata: „Udělala jsem chybu, omluvila jsem se ti a snažila se ji napravit. Chyby dělá každý...“

     „Jen ty jich děláš nějak víc než ostatní,“ vmetá mi do tváře chuchvalec zloby a drze na mě přitom pohlíží.

     A je vymalováno. Zvláštní je, že se mi nechce ani brečet, ani ji zasypat nadávkami či pohlavky. Nechce se mi ji objímat a odprošovat. Nedozvěděla jsem se nic, co bych netušila už dávno. Tohle to jablíčko se odkutálelo od stromu setsakramentsky daleko a bylo by pošetilé chtít přesazovat starý strom, jen aby byl tomu jablku o kousek blíž. Necítím zlost ani zármutek, jsem smířená.

     Ráda bych ale brnkla Bleše a s konečnou platností posvětila její volbu. Obětovat svůj život dětem je nevděčné a sebemrskačské. Jediný problém spatřuji v tom, že já jsem k obětem jaksi předurčena.