Sebemilenec (Simona Monyová)

24.

„To jsi mně vyrazila dech, mami!“

„Sama sobě taky,“ přiznávám. Mnohem větší hodnotu pro mě měla Otmarova nabídka k sňatku než sňatek sám. Jenže, abych její důležitost nesnižovala opakovaným vykračováním se, aby ji Otmar nedevalvoval každým repete, musela jsem si ho nakonec vzít, to dá rozum.

„Nezdá se ti to moc narychlo?“

„Taky ses vdávala narychlo,“ připomenu Markétě. Byla ve třetím měsíci, když Lukáš přišel s kytkou. A než se stihla domluvit svatba, napéct cukroví, koupit prstýnky a tak dál, šaty jí švadlena musela třikrát povolovat.

„To je snad něco úplně jinýho!“ odfrkne pohoršeně. Jako by spěchání kvůli počínajícímu životu bylo čistější a vznešenější oproti spěchu z obavy, aby tohle náhodou nebyla ta poslední zatáčka, za níž život definitivně končí..

„Ale hlavně jsem se nevdávala tajně! Takový chování mi přijde nedospělý, pubertální…“ pokračuje ve výtkách.

„Markétko, brzy mi bude jedenapadesát, věř mi, že jsem mnohem dospělejší, než bych si přála. Pro takhle starý nevěsty už ve svatebních salonech ani nepůjčují šaty…“

„Třeba to něco značí,“ uklouzne jí, ale rychle se vzpamatuje: „Mám o tebe jenom strach…“

Hezčí svatební dárek mi dát nemohla. „Já vím, že ti nešlo o koláčky,“ povídám a Markéta se zasměje. „A víš, že možná jo?“

„Copak, copak? Ty už netoužíš vypadat jako požární tyč?“

„Já teď toužím po úplně jiných věcech,“ odvětí zasněně. „Klidně můžeš vyřídit tomu svýmu novomanžílkovi, že si vzal skoro dvojnásobnou bábu…“

„Taky jsi mně vyrazila dech,“ povídám. „Ještě jsem si nezvykla na to, že jsem jednonásobná!“

„To víš, usmiřovali jsme se a usmiřovali…“

„Kdyby každý usmiřování mělo nést podobný ovoce, tak za pár let budeš jak Ida Raskenová.“

„Bez obav. Jedinej bordel, kterej smí Lukáš v budoucnu spatřit, je ten u tebe doma,“ odpálkuje mě zvesela a já si uvědomuji, že pozvolné stárnutí ženským vlastně prospívá. Zatímco muži stárnou do podoby nerudných všeznalých bručounů, ženy každou zkušeností, každou vyplakanou slzou, získávají kompenzaci ve formě smyslu pro humor a nadhledu. Jen dvacetileté Nory jsou protivné, nafoukané, dokonalé… tak odporně dokonalé, že jim nic není dost dobré a nad vším ohrnují nos. Moje skoro třicetiletá dcera už není bezchybná a o to je krásnější.

Seznamuji ji se svou teorií a ona se pobaveně ušklíbne: „Je mi to jasný. Snažíš se mi vysvětlit, že největší krasavice v rodině jsi vlastně ty…“

„Taky budeš, neboj, uteče to jako voda,“ naoko ji utěšuji a přitom ji po letech naprosto spontánně pohladím. S přibývajícím věkem se jak vidno zlepšují i mé mateřské kvality, než se naděju, bude moje fujtajblová zkrabatělá duše vyhlazená a sametová jak čerstvá broskvička.