29.
To je dost, říkám si, když pohlédnu na hodinky. A pak mi dojde, že Otmar by přece nezvonil, vždyť má klíče. S turbanem na mokrých vlasech a v županu přilepeném na vlhkém těle pootevřu dveře. Stojí tam chlápek v jakémsi umolousaném baloňáku. Vědoma si své slabosti pro podomní obchodníky, snažím se ho zdvořile odmítnout dřív, než mi začne cokoliv vnucovat, pak už jsem většinou bezmocná.
„Je mi líto, ale my nic nepotřebujeme… spíš naopak. Spousta věcí nám přebývá.“
„To rád slyším,“ zakření se a nakročí směrem do předsíně.
„Co si přejete?“ obořím se na něho. V tom, co si přeji já, mám kupodivu jasno. Přeji si, ať tenhle pobuda vypadne, Otmar naopak vpadne dovnitř, ať se konečně už sbalíme, abychom nezmeškali letadlo, co nám letí za necelé tři hodiny.
„Mám tady exekuční rozhodnutí, pro pana Otmara Veselého, který je zde hlášen k trvalému pobytu…“ drmolí chlápek a tím poněkud zpřehází mé priority.
„Kolik a za co?“
„Je toho víc… můžeme se někde posadit?“
Klopýtám za ním do kuchyně. Nabízím mu kávu, čaj, panáka, pivo, sebe si nabídnout netroufám, ačkoliv by si to Otmar zasloužil. Exekutor je zcela neúplatný, odmítá i sklenici vody.
„Tak mi to pěkně spočítejte,“ pokouším se být vlídná a vtipná. Do obojího se musím poněkud drasticky nutit.
„Dohromady to dělá šedesát dva tisíc,“ praví exekutor, aniž by vzhlédl od displeje kapesní kalkulačky. „Ne, počkejte!“ vyhrkne.
S čím mám jako čekat? Se zhroucením?
„Zapomněl jsem přičíst ještě penále. Takže suma sumárum je to sedmdesát osm tisíc,“ povídá a významně se na mě podívá. „Vy jste manželka?“
„Ano,“ přikývnu a pak mu přes stůl podám ruku a představím se: „Veselá.“
„Tak to se vám divím,“ odvětí suše.
Pohroma zažehnána. Podařilo se mi exekutora vypakovat z bytu dřív, než začal lepit etikety na zabavené předměty. Nevím to jistě, ale mám dojem, že tak nějak podobně se to dělá. Asi jsem exekuci viděla někdy ve filmu. V mém případě ovšem postačilo zamávat mu před nosem aktuálním výpisem stavebního spoření a podnikatelského účtu.
Zjihl: „Takže těch šestapadesát tisíc, co máte na účtu, mi můžete dát hned?“
„To těžko… V bance jsou do pěti a na kartu tento týden už můžu vybrat sotva dvacet. Než jsem vás poznala, měla jsem za to, že za pár hodin odlétáme na dovolenou…“
„Takže v pondělí?“
„Takže v pondělí,“ přitakala jsem a okamžitě zalitovala toho úžasného plážového klobouku, kterým teď budu moct odhánět leda tak dotěrné mouchy.
Neopouštím místo činu. Sedím v kuchyni u stolu, přesně tam, kde byla zabita moje první opravdová dovolená v životě. Pro větší hodnověrnost a dramatické vyznění připravované rekonstrukce tragické události jsem se navlékla do svých nejpěknějších šatů alias tyrkysového pozdravu od moře. Uslzené oči schovávám za slunečními brýlemi, nový klobouk s širokou květovanou krempou mám na hlavě, v hlavě mumraj jak v supermarketu před Vánoci. Tlačím svoje těžké a nepotřebné myšlenky ve vozíkách s rozšmajdanými kolečky kolem regálů se sny. To je zboží, které jsem si nikdy nemohla, a tím pádem správně ani neměla dovolit. Mé sny jsou přemrštěně drahé a nakonec se pokaždé ukáže, že i kazové.
Konečně přichází viník, zrádce, specialista na psí kusy, odsouzenec.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“ zavzlykám a překotně ho seznamuji s vývojem událostí. „A taky by mě zajímalo, kam zmizelo těch osmačtyřicet tisíc, co jsem ti dala na zaplacení dluhu ze sociálky! Na sociálku totiž nedorazily!“
Stejně jako my nedorazíme do Řecka, pomyslím si a je mi, jako by mě postihla ledvinová kolika.
„Promiň… měl jsem jiný vydání, který nemohly počkat… chtěl jsem tu sociálku vyrovnat, musíš mi věřit, to neměl být podraz,“ vysvětluje Dáreček.
A mně konečně dochází, že to není kolika, co mě sužuje, to jen články tasemnice ze mě lítají jeden za druhým, rychle jak kostky ledu z automatického výrobníku.
„Jaký vydání?“ soptím.
„Akutnější dluhy. Pokouším se rozjet takovej jeden kšeft, chci ti všechno vrátit, chci tě rozmazlovat, chci se o tebe starat…“
„No, zatím ses postaral jedině o to, ž…
