Odpoledne telefonoval Aleš. Jasně že vám to jméno nic neříká. A jak by taky mohlo. Aleš je můj ctitel ještě z vejšky. Takovej ňouma hezounkej to byl, kdo ví jak vypadá teď, neviděla jsem ho osm roků. Dnes to napravím, pozval mě na večeři.
Aleš vypadá pořád stejně, z pohledu na mě byl upřímně zděšen. Dáša mě utěšovala, že si to namlouvám, ale já tomu nevěřím. Proč by mě jinak nepozval na rande?
Roman pořád nic. Aleš to samé. Už nemám chuť o sebe pečovat. Odrostlé kořínky vlasů by potřebovaly barvu, obočí pinzetu a obličej nějakou velmi velmi výživnou pleťovou masku. Ale k čemu to všechno?
Uvažuju o koupi psa. tomu bude jedno, kolik mám na břiše faldů a v obličeji vrásek.
Aleš mi napsal dopis. Vysvětlil, že je po rozvodu dezorientovaný a netroufá si začínat nové vztahy. Stručně řečeno, měla jsem pravdu. Už se mu nelíbím. Nelíbím se nikomu.
A zase víkend. Pro lidi, co žijí sami, jsou víkendy za trest. Rozhodla jsem se své opuštěnosti čelit návštěvou matky. Zvonila jsem před domem snad deset minut, jak nějakej výběrčí daní. Uvnitř se svítilo a auto stálo před domem, bylo jasné, že je doma. Najednou se ve mně všechno sevřelo strachy, že máma leží někde na podlaze a je mrtvá. Okamžitě jsem se začala mrskat výčitkami svědomí, že to mám za tu lež o nemoci. A v tom máma otevřela. Tváře zrůžovělé, vlasy rozcuchané. Kdyby jí nebylo třiapadesát. hned by mi došlo, že vylezla z postele, kde rozhodně nebyla sama. Ale já v tu chvíli byla v zajetí svého bludu o závažné chorobě a tak jsem na ni zírala a vyptávala se na zdraví. Pak se jí za zády objevil polosvlečený opálený hromotluk a máma řekla: „Hele, Zuzi, brnkni mi zítra nebo raději až v pondělí. Zajdem na kafe."
Moje matka má bohatší sexuální život než já, měla bych se oběsit.
Je neděle odpoledne. Ještě jsem nevylezla z postele, pokud nepočítám těch pár minut, kdy jsem se došla vyčurat a opláchnout si obličej. Pořád musím myslet na mámu. A taky na Romana. Je od něho hrozně nefér, neustále mě takhle napínat. Nejistota je ze všeho nejhorší. Proti jakékoliv jistotě se už dá něco dělat, bojovat s ní. Nejistota vyvolává apatii, postupný rozklad vůle a energie. Jo, rozklad, to je to správné slovo. Úplně cítím, jak se pomaličku zevnitř těla rozkládám.
Teď se mi zdálo, že pípnul mobil. Nejspíš to bude sluchová halucinace, ale pro jistotu se jdu podívat. Co kdyby...
Tak halucinace to nebyla. Došla mi zpráva: Za odeslani 10 SMS ustujeme 30 Kc.
Od první vyučovací hodiny jsme museli mít rozsvíceno. Venku je tak pošmourno, že i žáci jsou mnohem klidnější než obvykle. Moje apatie se ještě prohloubila. Divím se, že z mých úst plynule proudí výklad učební látky, divím se, že se pohybuji, dýchám, mrkám, polykám...
O velké přestávce nám Dáša nalila po panáku vodky. Pomohlo to. Pravděpodobně je ze mě alkoholička.
Kolem desáté večer, právě, když jsem se dojímala nad osudem mé oblíbené seriálové hrdinky Ally McBealové, došla textovka: Bojuju se svoji zbabelosti, dej mi jeste cas. Roman.
Všechno ve mně najednou chtělo křičet, radost mi rvala vnitřnosti, byla šílená, zběsilá, skoro bolestivá. A nezmenšila se, ani když mi naplno došlo, jakou má nade mnou Roman moc, jak skvěle mě manévruje do závislého postavení, jak si se mnou pohrává. V jeho rukou jsem beztvará hmota. To on ze mě vytváří tu oddannného pejska, tu studený kámen, tu sopku explodující štěstím. A taky slípku, co zamilovaně kvoká, jak smyslů zbavená. Právě teď.
Dáša z esemesky tak nadšená nebyla. Říkala, že tyhle manipulační techniky zavánějí už psychickým terorem, že mě Roman napíná na skřipec, aby mi pak dal jakousi almužnu, nad kterou bych za normálních okolností ohrnula nos, ale v situaci, kdy jsem vyprahlá, se po ní vrhnu bez špetky hrdosti. Dáša má pravdu, vím to. Však jsem se jí taky hned zeptala, co mám podle ní teda dělat. Prý hrát netýkavku. Párkrát neodpovědět na zprávu, občas vypnout mobil. Nebýt tak žhavá, naopak předstírat trochu lhostejnosti.
„Jo, tak přesně tohle na Romana zabírá, má to však jeden háček," řekla j…
