Sotva jsem dopoledne otevřela oči, ucítila jsem řezavou bolest. Světlo mi dělalo zle. A rovněž mrkání víček, polykání a dýchání. Každý nepatrný pohyb způsoboval, že mozek uvnitř hlavy bobtnal a chtěl se prodrat všemi možnými otvory ven. Opatrně, velmi opatrně jsem zvedla ruku a poslepu prošátrala sousední polštář. Byl prázdný. Vyděsilo mě to. A k ukrutné bolesti hlavy se přidalo ještě bušení srdce a potíže s dýcháním. Najednou jsem měla utkvělou představu, že mě Janek opustil. Že jsem přišla o jediný možný zdroj své dočasné duševní vyrovnanosti a stavu štěstí. S námahou jsem zvedla oční víčka. Zdála se být přikována. Úzkou štěrbinou jsem obhlédla výseč místnosti, pootočit hlavu jsem si netroufala. Zmoženou myslí mi prolétlo, který šmelinář asi prodal Dáše takový patok, že jsem z něho na umření a teprve pak na mě dolehla skutečnost, že Janka nikde nevidím. Zavzpomínala jsem, jestli jsem ho k ránu doopravdy vysvobodila z komory. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ano. Vybavila jsem si dokonce, že mi v posteli ještě zapálil cigaretu a sám vytáhl nejmíň tři, jaký měl absťák. Co bylo později, jsem si už vzpomenout nedokázala. Asi jsem usnula. Anebo jsem se s ním ještě stihla pohádat a on zmizel, možné je všechno. Když se namažu, tak se neznám. A jak jsem tak ležela, bolestí hlavy div nesténala, najednou mi čelo objalo cosi vlhkého a chladivého. Bylo to příjemné, ale bolest to zahnat nedokázalo.
„Ještě prášek," zakňourala jsem a za chvíli jsem ho měla v puse. A taky vychlazenou vodu na zapití. Někdo mi přitáhl peřinu až k bradě, pohladil a vyměnil obklad na čele. Potom jsem ucítila závan čerstvého vzduchu, který proudil z otevřeného okna. A teprve potom se mi udělalo trošku líp. Znovu jsem otevřela oči a uviděla Janka. Tvářil se starostlivě a zašeptal: „Klidně spinkej. Mělas pravdu, mámu by to včera zdeptalo, to že jsem jí lhal i to, že najednou nemá kámošku. Ani nevíš, jak moc tě mám rád... i za ten včerejšek."
Usnula jsem. A víte co je na tom nejhezčí? Ze to nebyl sen.
Silvestr. Od rána se to snažím narafičit tak, aby Janek pamětliv trapasu z minulého mejdanu, sám usoudil, že nám lépe bude doma ve dvou. Ačkoliv se mi ho jen za dopoledne podařilo třikrát zlákat zpátky do pelíšku, je stále odhodlán večírku se zúčastnit. Do večera mě bude mít nejspíš za bláznivou nymfomanku, ale to ho stejně neodradí od záměru oslavit Silvestra s přáteli.
„Možná už by ses měla oblékat," navrhl někdy kolem sedmé večer.
„Tak brzy?" zděsila jsem se. A pak jsem začala naléhat, žebrat, prosit a přemlouvat.
„Nejde o to, že by mě nebavilo strávit s tebou Silvestra doma, pochop mě," povídal mile. Oči mu zase tak pěkně hrály, jak to mám ráda. To, co tenhle kluk dokáže s očima, jste ještě nikdy neviděli, to mi věřte.
„Tak zůstaňme doma, prosím!" nevzdávala jsem se.
„Mám pro to svůj pádný důvod, musíme tam prostě jít."
Chtěl, abych ho chápala. Pokusila jsem se tedy. Nenapadal mě však sebemenší důvod proč bychom se museli zúčastnit nějakého pitomého silvestrovského večírku. Ta vynucená zábava stejně nebývá nic extra. Mnohem lépe se vydaří většinou neplánované flámy, ale tohle Janek všechno věděl, už jsme se o tom spolu bavili a ne jednou. Tak proč tedy?, přemítala jsem, div se mi palice nezavařila. Pak mě cosi napadlo. Snažila jsem se tu myšlenku z hlavy vypudit, ale byla dotěrná a neodbytná. Už jsem se jí nedokázala zbavit. „Bude tam ona, viď?" otázala jsem se. Moc vlídně to neznělo. „Proto tě to tam táhne, že ano?" Tvářila jsem se jak Scherlock Holmes, před očima obličej té černovlasé madony z fotografie. Dobře jsem si vybavila ten kulatý obličej, s obrovskýma, něhou zastřenýma očima. A kolem záplava kudrlin, jako dokonalý rám ještě dokonalejšího obrazu. Klára! I to jméno se k ní hodí. Naprosto věrohodně dotváří image nevinnosti a přitom mám nepříjemný dojem, že právě ta domnělá nevinnost, dokáže klukům zamotat hlavu mnohem víc než rafinovaná protřelost. Ta holka v tom prostě umí chodit, to je jisté.
Ano, tohle všechno mi kmitlo hlavou snad …
