pátek 22. 12. 2006
Honza má večer tradiční předvánoční koncert na Šelepce, omotaná mírovým praporem od hlavy až k patě, pokorná v něm jak v muslimská žena v džilbab, souhlasím, že půjdu s ním. Nechce se mi. Je to jako dívat se několikrát do roka na film, který se vám líbil někdy v pubertě, ale teď už si ani nemůžete vzpomenout proč.
„Tak já jedu, budu ti držet flek!“ culí se Honza, který je naopak ve svém živlu. Nevím, jestli ho mám obdivovat či litovat. Bezmála třicet let hrají zhruba totéž. Představím si, že bych měla stejně dlouhou dobu psát jednu knihu stále dokola, a udělá se mi nevolno. Přesto se usmívám: „Jasně, jak uložím Puclíka, přijedu...“
Hlídat bude Adam s Inkou. Poněkud podlézavě jim servíruji večeři, jako bych jim dávala na starost svoje dítě, nikoliv vnouče. Neopodstatněné pocity provinění mě provázejí celým životem jak alergika senná rýma.
Snažím se zapřádat konverzaci u večeře, abych výčitky zaretušovala. Mile, ale jaksi nepřítomně se usmívají a dívají se tak zvláštně mimo mě -jakoby přes rameno. Otočím se a všimnu si, že mě vlastně vůbec neposlouchali. V televizi běží Simpsonovi.
Kdy jsem se stala neviditelnou?, vyděsím se. A dochází mi, že se začínám ztrácet ze života svých blízkých tak nějak poznenáhlu, plíživě, postupně. Prvně mě přestal registrovat Honza, někdy v pubertě Alice, teď už i Adam se svou dívkou... až jednou zmizím taky Puclíkovi, najdu ještě sílu měnit se pro blaho blízkých, ve vílu Pradlenku, ubrousek, co se sám prostírá, anebo osla, ze kterého padají mince jak z výherního automatu?
Na Šelepku dorazím příliš pozdě, jak se vyjádří přiopilý Honza. Pozdě na co? Abych ho mohla zahlédnout střízlivého?, ptám se sama sebe a usedám k bubeníkově ženě Věrce. „Už hráli?“
„Kdepak,“ zavrtí hlavou. „Ještě se rozcvičují. U baru.“
Věřin manžel Mojmír nám velkoryse donese sedmičku vína, abychom prý neseděly na sucho. Když vidím, jak se potácí, napadá mě, že na sucho je možná lepší než takhle namokro. Ještě tři piva a bude potřebovat pampersky.
Věra nenápadně sleduje jeho laškování se dvěma anorektickými pubescentkami. Mojmír bere kolem ramen každou rukou jednu a společně se odklátí zase k baru.
„Tak teď jsi viděla jediný důvod, proč na ty jejich příšerný koncerty ještě chodím,“ řekne a já jí hned neporozumím.
„No, abych si ho ohlídala,“ dodá na vysvětlenou.
Zbytek večera přemítám, jestli moje účast má motivaci totožnou.
„Jak můžeš v takovým kraválu spát?“ dvojsmyslně si mě dobírá Věra. Nespím. Jsem na čekané. Ostražitě jako myslivec vyhlížím škodnou. Je to támhleta chemická blondýnka, co se nakrucuje pod pódiem přímo před Honzou? Anebo ta holka s čírem, co tančí břišní tanec oděna v tričku velikosti podprsenky a bederních džínsech, ze kterých jí nestydatě lezou kalhotky, a která ještě nestydatěji blýská na Honzu piercingem v pupíku? Kterápak z nich je jeho nová Kudlanka bezbožná?
„Celej večer jsi tam seděla jak kvašená okurka,“ osopí se na mě Honza už v taxíku. Taxikář taktně předstírá hluchotu. Snažím se ho napodobit.
„To tam raději příště nechoď, když tě to tak obtěžuje,“ útočí.
Aby si na tobě smlsla nějaká další Kudlanka?, málem se nechám vyprovokovat, ale v poslední chvíli se ovládnu, takže mi z hrdla unikne jen neartikulované zachrčení.
„Seš úplně ožralá,“ odfrkne zhnuseně Honza, brada mu opilecky sklouzne na hrudník a ozývá se rytmický chrapot. Mnohem rytmičtější než celé vystoupení skupiny Kravál.
A pak se ponořím do své stojaté vody a zčistajasna jak lovkyně perel vylovím vzpomínku. Je dokonalá, růžová a nepochybně jedna z nejcennějších, co na dně mé paměti vězí.
„Proč bezbožná ?“ divil se Honza, když jsem mu před dávnými lety darovala textík Kudlanky.
„Protože Kudlanka bezbožná je mnohem horší než. kudlanka nábožná,“ pravila jsem záhadně.
„Horší? Co může být horšího než se nechat po sexuálním aktu sežrat samičkou?“
„Oženit se s ní,“ odvětila jsem. „A nechat…
