Krotitelka snů (Simona Monyová)

38.

„Mami, nedokážu hlídat obě dvě,“ přišoural se Šimon do kuchyně. Právě jsem obalovala kapra, ruce od strouhanky a ve vlasech šplíchanec rozšlehaného vejce.

„Tak hlídej jenom babičku, Natálku pošli za mnou,“ navrhla jsem.

„A nešlo by to obráceně?

Posadila jsem se. Kapr neuteče. „Provedla babička něco?“

„Myslíš kromě toho, že mi v noci počůrala postel?“ zeptal se.

Přitakala jsem.

„Z tvého fíkusu si udělala vějíř, shodila vánoční stromeček a pořád prdí...“

Někdo zazvonil.

„Možná je to táta,“ řekl Šimon.

„Půjdeš otevřít?“

„Ne, to budu raději hlídat babičku.“

Strnula jsem mezi dveřmi. „Co tady děláš?!“

Na chodbě stál Kamil, v rukou trepky.

Chce se snad nastěhovat?

Přibouchnout někomu dveře před nosem na Štědrý den není můj styl. „Pojď dál,“ řekla jsem zničeně.

Bleskově se přezul a podal mi malou krabičku ovázanou stříbrnou stužkou.

„To je pro tebe.“

„Nemůžu od tebe přijímat dary,“ namítla jsem.

„Vem si ho, prosím. Na tuto příležitost jsem čekal rozechvěle jak panna před početím.“

Jaktože Magdaléna nepozná psychopata? Vždyť je doktorka!

Otevřela jsem krabičku.

Kamil padl na kolena a diamantové oko zásnubního prstenu na mě potměšile mrkalo.

Napadlo mě ponechat si prsten a zaplatit jím nájemného vraha. Jinak se Kamila nezbavím.

Odolala jsem a podala mu dárek zpět. „Kamile, já jsem stále ještě vdaná.“

„Počkám. Budu čekat třeba do té doby, než si pro mě přijde zubatá!“ vykřikl pateticky.

A to nebude tak dlouho trvat...

„Bylo by to zbytečné,“ naznačovala jsem mu taktně, že ho mám plné zuby.

Vzít si ho, to by bylo terno! Nejpozději za pět let bych mu připravovala mixovanou stravu, do postele dávala termofor a jediná intimnost by bylo ranní vynášení nočníku.

„Miluji tě!“ zasténal.

Hluboký cit po jednom setkání a patnácti úchylných telefonátech?!

„Já mám ráda svého muže,“ odvětila jsem ostře. Vlastně to byla pravda. Navzdory tomu, že jsme s Vladanem měli za sebou už jedno rozvodové stání...

„Mami, mamí!“ vysvobodila mě Natálka.

„Copak, Beruško?“ zeptala jsem se a vypoklonkovala Kamila i s jeho trepkami na chodbu.

„Já jsem tvůj pomocníček,“ odvětila pyšně, od hlavy až k patě obalená strouhankou.

„Beruško, teď tě vykoupu a ty pak budeš hodná holčička, ano?“

Nebo v zítřejších zprávách vyjde reportáž o osmatřicetileté učitelce, která brutálně vyvraždila celou rodinu...

„Ale já jsem hodná holčička,“ odvětila Natálka a vytáhla z kapsičky své zástěrky kus kapra.