XXV.
Hluk našel po dvou dnech a hlásil se v pisárně setniny. Šikovatel tam nebyl. Dřepěl tam jenom písař. Vesnice ležela o sto dvacet kilometrů dále na západ než poslední posice, kterou Graeber znal.
„Jaké je to tady?" tázal se.
„Stojí to za hovno. Jaká byla dovolená?"
„Ušla. Semlelo se moc?"
„Všecko možné. Vidíš přec, kde teď jsme."
„Kde je setnina?"
„Jedna četa vykopává zákopy. Druhá zakopává mrtvé. Vrátí se v poledne."
„Změnilo se hodně?"
„Však uvidíš. Nevím, kdo tu ještě byl, když jsi odjížděl. Dostali jsme hodně náhradníků. Děti. Padají jako mouchy v zimě. Nemají potuchy o válce. Máme nového zupáka. Starý je mrtev. Ten tlustý Meinert."
„Copak byl vpředu?"
„Ne. Chytilo ho to na latríně. Vyletěl do vzduchu se vším všudy." Písař zívl. „Budeš koukat, co se děje. Proč sis nesehnal doma nějakou pěknou střepinku z bomby do zadnice?"
„Ano," řekl Graeber. „Proč jsem si nesehnal? Na to nejlepší si vždycky člověk vzpomene, až když už je příliš pozdě."
„Já bych se byl klidně vrátil ještě o několik dní později. Nikdo by tě tady v tom zmatku nepostrádal."
„To taky vždycky člověka napadne, až když už je zpátky."
Graeber šel vesnicí. Podobala se té, v níž byl naposled. Všechny tyto vesnice byly stejné. Všechny byly stejně zpustošené. Rozdíl byl pouze, že teď už tu nebyl skoro žádný sníh. Všechno bylo mokré a blátivé; boty se bořily hluboko a země je držela, jako by je chtěla stáhnout. Na návsi byla vedle sebe položena prkna, po kterých se dalo chodit, čvachtala ve vodě, a když člověk stoupl na kraj, zvedl se druhý konec a kapala z něho voda.
Slunce svítilo a bylo dosti teplo. Graeberovi se zdálo mnohem tepleji než v Německu. Poslouchal směrem k frontě. Silná dělostřelecká palba hřměla a přibývalo jí a ubývalo. Hledal sklep, který mu písař označil, a uložil své věci na volné místo. Měl nesmírnou zlost, že nepřekročil dovolenou ještě o jeden nebo dva dny. Patrně ho tu opravdu nikdo nepotřeboval. Vyšel zase ven. Před vesnicí se táhly zákopy, byly teď plné vody a jejich stěny se sesuly. Na několika místech stály úzké betonové pevnůstky. V mokré krajině vypadaly jako náhrobní kameny.
Graeber se vracel. Na návsi uviděl velitele setniny Raha. Balancoval na prknech jako čáp v kostěných brýlích. Graeber se mu hlásil.
„Měl jste štěstí," pravil Rahe. „Sotva jste odešel, byly dovolené ihned zaraženy." Pohlédl na Graebera světlýma očima. „Stálo to za to?"
„Ano," odpověděl Graeber.
„To je dobře. Jsme tu v pěkné kaši. Tohle je jenom zatímní postavení. Ustoupíme pravděpodobně do záložních posic, které byly nově vybudovány. Viděl jste je? Musil jste jimi přece projíždět."
„Ne, neviděl jsem je."
„Ne?"
„Ne, pane poručíku," řekl Graeber.
„Jsou asi tak čtyřicet kilometrů odsud."
„Bylo to asi v noci, když jsme projížděli. Hodně jsem spal."
„To bude to." Rahe pohlédl znovu pátravě na Graebera, jako by se chtěl ještě na něco zeptat. Potom řekl: „Váš velitel čety padl. Poručík Müller. Máte teď poručíka Masse."
„Ano."
Rahe píchal holí do mokrého jílu. „Pokud bude bláto jako teď, bude to pro Rusy těžké postoupit s dělostřelectvem a tanky. Poskytne nám to čas, abychom se zformovali. Všechno má svou dobrou i špatnou stránku, že? Dobře, že jste zase zpátky, Graebere. Potřebujeme staré lidi, abychom si vycvičili mladou zálohu." Šťoural v jílu dále. „Jaké to bylo doma?"
„Asi tak jako zde. Mnoho náletů."
„Opravdu? Tak špatné?"
„Nevím, jak zlé to bylo ve srovnání s jinými městy. Ale nálety byly skoro vždycky tak obden."
Rahe pohlédl na Graebera, jako by čekal, že mu řekne více. Ale Graeber mlčel.
Ostatní se vrátili v poledne. „Náš dovolenec!" řekl Immermann. „člověče, proč ses vracel do téhle sračky? Proč jsi nezběhl?"
„Kam?" tázal se Graeber.
Immermann se poškrábal na hlavě. „Do Švýcar," řekl potom.
„Na to jsem si nevzpomněl, ty chytrej. A při tom jezdí denně do Švýcar zvláštní luxusní vlaky s desertéry. Namalovali si na střechy červené kříže a nejsou bombardováni. A podél celých švýcarských hranic stojí slavobrány s nápisem: …
