Otec svého syna

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Táž scéna jako v 1. jednání – vše je lépe upraveno. Místo starých nevzhledných žárovek moderní osvětlovací tělesa. Kaktusy, klec a Julínkovy relikvie zmizely. Večer. Na hodinách je čtvrt na sedm.

JARMILA: (Sedí u stroje a dopisuje jakýsi dopis.)

JIŘÍ: (Sedí v šéfovně a píše.)

HUSTOLES: (Vchází zleva.) Zase přes čas, slečno Jarmilko?

JARMILA: Musí to být, je mnoho práce.

HUSTOLES: Jen nepřepínat! Jste, s odpuštěním, jako chroust. Kdybyste aspoň víc jedla. Nechcete, abych vám pro něco skočil?

JARMILA: Ne, děkuji, mám doma večeři.

HUSTOLES: Jen jestli… A co to bylo ráno? Slyšel jsem dědka, jak na vás řval.

JARMILA: Přišla jsem pozdě. Mám doma nemocnou matku, musím ji ošetřovat a ráno mne spánek přemohl.

HUSTOLES: A proč ji nedáte do nemocnice?

JARMILA: (Sklopí hlavu.) Na nemocnici není peněz. Matka potřebuje odborné ošetření, a to nechce nemocenská pokladna povolit.

HUSTOLES: A když sama onemocníte? – A on ještě na vás řval? Ten umí, holomek, řvát. Sám jsem se celý klepal a povídal si: Copak tohle smí bejt? Na slabou slečnu bude řvát, dědek sprostý? Na mě si řvi, já si z toho nic nedělám, neb jsem stará vojna, ale na slabý stvoření si dovolovat nebudeš! Eště jsem tu já, Hustoles! Já mu dám, co ještě nikdy nejed. Hned na něho skočím.

JARMILA: Pan šéf je anděl. Od prvního mi zvýšil plat.

HUSTOLES: (Zarazí se, pak –) To je vono. Dědek je starej sprosťák, ale myslí to poctivě. U něho má každej zastání. On to nechce dát na sobě znát, ale má srdce jako dítě, a proto na lidi řve, až se barák třese. To víte, já ho mám prokouknutýho.

JARMILA: Máte pravdu, pane Hustolesi, moc hodný člověk a docela hezký. Měl by jen víc na sebe dbát. Jak má jen vždycky kravatu uvázanou a jakou kravatu, hrůza, dělá ho nejméně o 10 let staršího.

HUSTOLES: Copak je to platný, jen když má srdce na pravým místě.

JIŘÍ: (Vstal, otevře dveře do kanceláře.) Ještě jste zde, slečno? Prosím vás, na okamžik!

JARMILA: (Vejde do šéfovny a zavře za sebou dveře.)

HUSTOLES: (V kanceláři poklízí a pak pracuje u rozmnožovacího přístroje; pobrukuje si vojenskou.) „Až pomašírujem, jičínskou bránou ven…“

JIŘÍ: Slečno, rád bych vám řekl něco… důležitého. Prosím, posaďte se. – Jestli jsem se dnes ráno poněkud přenáhlil, neznamená to, že bych byl s vámi nespokojen. Naopak. Pozoruji vaši píli a svědomitost, a musím říci, že z toho mám velkou radost.

JARMILA: (Zardí se, tiše.) Děkuji vám, pane šéfe.

JIŘÍ: Já se vždycky těším, až vás uvidím. Opravdu, když ráno vstanu, hned si vzpomenu, až vás uvidím u psacího stroje. Na mou duši, věřte mi to… A tak jsem přemýšlel, jak bych vás ještě víc k závodu připoutal. I řekl jsem si, že musíte patřit k rodině…

JARMILA: Pane… (Zajíkne se.)

JIŘÍ: Mluvím vážně, slečno.

JARMILA: To vy jenom tak…

JIŘÍ: Nenene, jsem vzdálen toho, abych žertoval. Všecko jsem si důkladně rozmyslil, neboť krok, který hodlám podniknout, je vážný. Je to otázka celého života…

JARMILA: (Vstoupí jí slzy do očí a zašeptá.) Drahý!

JIŘÍ: Podívejte…