Hráči

15

Tlustý, avšak lakotný pán

Milý pobyt v městě Dobrušce byl mi znesvářen událostí, která přivodila nový obrat v mém životě. Příčinou toho byla, jak se dalo tušit, paní Valérie. Tato žena, nenasytná ve své žádosti těla, nepropouštěla mne ze svých tenat, ve kterých jsem se zmítal beznadějně a sklesle. Pan Ulián dlouho netušil, že v jeho domácnosti bují hřích. Nevšímal si ničeho, co se kolem něho děje: spokojen a bezstarostný, jenom hospůdky vyhledával a tam se bitev účastnil.

Avšak škaredé zlo nezůstalo utajeno. A o mé odhalení se přičinila Blaženka, která velmi těžce nesla, že její matinka bloudí po zakázaných cestách. Ale nejenom starost o ohroženou mravnost své matky vedla Blaženku k tomu, aby zprávu o neřesti svému otci podala: stín žárlivosti, myslím, vplížil se do její mladé duše a k zlu ji ponoukal. Neboť častokráte dávala mi najevo, že jsem jí blízek a že by si toužebně přála se mnou ruku v ruce kráčeti životem a v lásce a spokojenosti manželské otcovskou živnost provozovati.

Často mne vyhledávala, snažíc se přiblížiti ke mně, a blouznivě rozmlouvala o lásce a manželském stavu. Byla velmi milá; já však si jí nevšímal a její duše nyla tesknotou.

Nuže, čas se naplnil a hřích dozrál k svému pádu. Ó, té chvíle neblahé, která způsobila, že jsem opět propadl své slabosti a zameškal jedno důležité utkání! Nedostavil jsem se na bojiště, ačkoliv moje přítomnost byla žádoucí.

Starý Ulián sedí naproti panu Bekovi. Smutně zírají na hromádku karet, která leží na stole.

–A cože ten váš mladý nejde? – táže se pan Bek.

Pan Ulián se zasmušil. Přejel si dlaní čelo a pravil:

– Dnes, pane, není na personál spolehnutí!

– Máte být přísnější, – poučoval jej soused, – dáte-li mladému člověku vůli, pak neobstojíte!

Odmlčel se a po krátkém přemítání pravil:

– Nic platno, musíme se poohlédnout po náhradníkovi. Pane šenkýři, – obrátil se na hostinského, – musíš nám opatřiti třetího!

Hostinský se podíval na hodinky a pravil:

– V tuto dobu je pouze pan Kundrt k mání.

– Nuže, pane hostinský, přiveď nám Kundrta, – kázal pan Bek.

Hostinský svlékl zástěru a chystal se k odchodu.

– Avšak, – pravil, – upozorňuji vás, že s ním mnoho radostí neužijete!

– Všecko jedno! Jen jdi!

Hostinský odešel, aby se po chvíli vrátil s otylým, rudolícím pánem.

Tlustý pán se uklonil a zasípěl:

– Kundrt.

– Račte se posadit, – pozval jej pan Bek laskavě.

Tlustý pán si plivl do dlaní a zamnul ručkama.

– Kartičky? Zahrát? – zakvákal. – Velmi příjemno! O šestáček? Červené dražší? Zajisté! Já jsem při tom. Já to s vámi zaválím. Jmenuji se Kundrt… Teď uvidíte, co hra obnáší!

Pan Bek poznamenal, že je zbytečno hovořit před západem slunce. Ať se zbytečně nemarní čas. Dlužno působiti, nikoliv oddávati se lichým řečem.

Během hry jsme poznali, že pesimistický názor šenkýřův o panu Kundrtovi nebyl bezpodstatný. Byla s tlustým pánem hra svízelná a podobala se spíše lopotě než ušlechtilé zábavě.

Pan Kundrt, ještě než uzřel svůj kart, již bědoval nad jeho špatností. Pomalu a opatrně rozložil si listy do vějíře a dlouze se do nich zadíval, jako by se nemohl od nich rozloučiti. Než se rozhodl k nějaké akci, hladil si trojnásobný zátylek, vzdychal a těžce funěl. Přemítání orosilo mu obličej drobnými krupičkami potu.

– Kdybych teď věděl, co nevím! – sténal.

– Hrajete hezky, ale pomalu, – poznamenal pan Bek. – Doporučuji vám, abyste si vzal k srdci slova básníkova: Letmý, avšak bystrý pohled do karet spoluhráčových značí více než dlouhé a dumavé uvažování nad vlastní kartou!

Ale pan Kundrt nebyl přístupen myšlenkám básníků. Vynášel nerozhodně a kladl karty na stůl s takovou opatrností, jako by deska stolu byla žhavá plotna. Byl odhodlán každé chvíle vzít vynesený list zpět a hlučně prohlašovati, že se přehmátl a že zmýlená neplatí.

Když prohrál, činil se nechápavým.

– Já že prohrál? Jak to? Já mám padesát!

– A my máme šedesát!

– Kde byste vzali šedesát? Račte mi to vyložiti!

– My máme dvacítku!

– Jakou dvacítku? Kterou dvacítku? Neviděl jsem žádné!

– Žaludskou dvacítku!

– Hm… Žaludskou dvac…