Michelup a motocykl

53

Michelup poobědval a chystal se ulehnouti na pohovku baronky Aspahsové, když tu přišla služebná se zprávou, že babička leží v posteli a že se jídla ani nedotkla. Účetní se znepokojil a vstal. Nešlo mu na rozum, že by stařena, která se vždy vyznačovala dobrou chutí, nic nejedla. Snad se nehněvá; pátral ve své paměti, ale nenašel nic, čím by se babička urazila. Zamyšlen sešel do přízemní světničky.

Babička odpočívala na loži, v obličeji podivně růžová, a její ruce si nepokojně hrály s třepením pokrývky. Černé obočí se rychle pohybovalo, dívala se ke stropu a něco si broukala.

„Co je vám, babi?“ tázal se účetní. „Pročpak jste nic nejedla?“

Podívala se na něho, ale zdálo se, že ho nepoznává.

„Jíst se musí, babičko,“ domlouval jí Michelup, „nebudete-li jíst, zeslábnete. Děláte nám starost. Aspoň několik lžic polévky byste měla spolknout. Růženka uvařila takovou dobrou polévku, slyšíte, babičko? Polévku s játrovou rýží, tu vy ráda…“

Avšak babička neslyší, pořád si hraje s třepením pokrývky a její okoralé rty cosi ševelí. Najednou se obrátí k účetnímu a zvěstuje mu s křečovitou veselostí: „Tak jsme se dočkali. Přišlo psaní z Lince.“

„Jaké psaní, babičko?“ ptal se účetní zkormouceně.

„Přijel kočár a z něho vystoupila Lenorka a přivezla děti. Přistupte blíže, děti, ať se na vás podívám. Jak jste vyrostly! Zamhuřte oči a otevřte ústa. Schovala jsem pro vás cukrátka. Přivezl mně je Oskar…“

„Proboha!“ ulekl se Michelup. „Ona je nemocná…“

„Babičko!“ zakřičel. „Babičko, slyšíte? Co je vám? Co vás bolí? Nesmíte nám stonat…“

Stařena vykřikuje: „Hrejme si, děti! Kdo si chce se mnou hrát?“ Tleská do dlaní a zpívá tenounkým hláskem: „Fuchs, du hast die Gans gestohlen, gib sie wieder her.“ Potom zakňourá: „Hedvička si se mnou nechce hrát. Já to povím!“

Michelup vyběhl nahoru a uděšeně hlásil: „Honem, Růženko, pojď se podívat na babičku! Zdá se mi, že se nám chce rozstonat…“

„Není možná!“ vykřikla manželka. „Jdi tam a počkej u ní. Já zatím uvařím čaj.“

Účetní odkvapil a běžel k telefonní budce, aby zavolal lékaře. Překotně vytočil číslo, ale ze sluchátka se ozvalo: „Haló, zde kancelář Pražských vzorkových veletrhů. Co si přejete?“ Položil sluchátko a znova hledal číslo doktora Geschmaye.

„Haló, haló… pan doktor přítomen? Na návštěvě… to je hrozné…! Prosím vás, až se vrátí, ať okamžitě mne navštíví… dovolte, slečno, ale případ je vážný… děkuji, slečno, já ho budu očekávat…“

Potom opět usedl vedle babiččiny postele a vzal nemocnou za ruku, smuten a ustaraný. Zkormoucenou mysl utěšovala myšlenka: „Pan doktor Geschmay za návštěvu nic nevezme. Udělá to ze známosti…“

Paní Michelupová vstoupila s hrnečkem čaje. Účetní položil prst na ústa a zasyčel: „Pst! Ona spí…“

Stařena ležela se zavřenýma očima a těžce dýchala, v prsou jí chrastilo.

„Mám já to smutný život,“ sténal účetní, „jedna rána za druhou, a teď ještě tohle…“

„Cože tak najednou?“ rozjímala manželka. „Včera byla zdravá. Ještě vynadala paní správcové, že pustila do domu cizího psa…“

Stařena otevřela oči, vztyčila se na loži a řekla zvučným hlasem: „Vítám vás, paní Šnábl! Děkuji vám za vizitu, paní Šnábl! Cože jste taková vzácná? Já myslila, že už vůbec nepřijdete…“

„Babičko,“ domlouvá jí paní Michelupová, „napijte se čaje. To vám vypaří žaludek a budete zase chlapík…“

Stařena odvrací tvář a uraženě brouká: „Ta husa mohla mít svých dobrých sedm osm kilo. Mne se nikdo nezeptá. Každý si dělá, co chce. Mnoho mastnoty! Mnoho mastnoty! Spotřebujete spoustu sádla!“

„Blouzní,“ zašeptal účetní.

Paní Michelupová položila jí ruku na čelo.

„Má horkost,“ zjistila.

„Bože nebeský, čeho jsem se to dočkal…,“ zaúpěl Michelup.

K večeru zahlomozilo pod okny auto. Michelup vyšel lékaři vstříc.

„Tak co je, co je?“ zahlaholil dr. Geschmay. „Snad nám nechcete, babičko, stonat? A to ne, to se vám nepovoluje…“ …