Hrdinové táhnou do boje

Karel Poláček

3,04 

Elektronická kniha: Karel Poláček – Hrdinové táhnou do boje (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: polacek08 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Karel Poláček: Hrdinové táhnou do boje

Anotace

O autorovi

Karel Poláček

[22.3.1892-19.10.1944] Spisovatel a novinář Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Již od 15 let žil Poláček v Praze, kde dokončoval studium na gymnáziu. Po gymnáziu pak studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, ale studie nevítaně zasáhla první světová válka a Poláček se do Prahy vrací až po ní....

Karel Poláček: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hrdinové táhnou do boje“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

52

Také v okresním městě se chystali k slavnosti. Obecní strážník chodil po domech a rozdával letáky, na nichž bylo psáno, že místní odbor Červeného kříže uspořádá akademii ve prospěch vdov a sirotků po padlých vojínech.

Od počátku války nebylo v okresním městě divadelní představení, a proto se obyvatelé upřímně těšili na slavnost. Také do vesnic přišla zvěst o té zábavě a venkované vsedli na bicykly, zapřáhli vozíky a jeli do okresního města. Mnozí sedláci si koupili lístky na sedadla, protože nebylo tu správce Wagenknechta, který by jim v tom zabránil. Velmi by se podivil správce Wagenknecht, kdyby spatřil, jak mnozí venkované se pohodlně roztáhli v křeslech. Přísného správce by popudilo k zuřivosti, kdyby spatřil selské břicho, roztažené blahobytem a ozdobené tlustým zlatým řetězem. A kdyby zkoumal selské tváře, tu by k svému pohoršení seznal, že se z nich vytratil pokorný, tupý výraz, jenž ustoupil sebevědomému pohledu. Místa k stání zaujali pouze chasníci, děvečky, studenti, řemeslničtí tovaryši a prostí vojáci.

Ovšem sedláci usedli pouze v zadních křeslech, neboť přední místa zaujali měšťané. Vedle starosty města knihkupce Oktávce zasedl lékárník s hnědou parukou, soudce a advokát. Byl tu také zámecký kastelán Vepřek. Byl nepokojný a rozechvěle si mnul žluté licousy.

Minutu před zahájením dostavil se do sálu nadporučík Růžička. Kroutil se švihácky v bocích, zvonil okázale ostruhami a na prsou se mu houpalo signum laudis[164]. Usedl v přední řadě. Měšťané mu podávali ruce a přívětivě ho vítali mezi sebe. Také starosta ho uvítal.

Nadporučík se vrtěl na svém sedadle a obracel se dozadu. Na místech k stání, mezi chasníky a děvečkami, objevil svého sluhu Rabocha, který přibyl do okresního města, provázeje svého pána.

„Raboch!“ křikl nadporučík přes celý sál.

Důstojnický sluha srazil podpatky a vypjal prsa.

„Rozkaz, pane nadporučíku?“ odpověděl vojenským hlasem.

„Všechno v pořádku, Raboch?“

„V pořádku, poslušně hlásím, pane nadporučíku!“

„É… tento… Po představení se u mne hlaste. Budu vás potřebovat.“

„Podle rozkazu, pane nadporučíku!“

Nadporučík Růžička se zvrátil ve svém sedadle a důstojnický sluha Raboch pravil k okolostojícím: „Bůh ví, co zase starému přeletělo kolem nosu. Ten umí vyvádět, když mu není něco vhod. Ale já to s ním umím, na mne si nepřijde…“

Hudební kroužek Fibich hrál předehru k opeře Alessandro Stradella. Diváci civěli na oponu, na níž bylo velmi určitými barvami a přesnými obrysy znázorněno, jak staří Slované se oddávali zemědělství, jak ze země dobývali poklady a jak uctívali své bohy.

Do přední řady se protlačil kupec Zoufalý a usedl mezi hodnostáře. Postava kupce Zoufalého zbytněla a rozšířila se. Jeho tváře se třásly jako rosol a zátylek se složil ve dva růžové díly; účes se leskl a voněl brilantinou více než kdy jindy. Kupec Zoufalý zavřel krám a pohrdl detailem. Naprosto zanedbal pravidla kupecké zdvořilosti; z jeho hlasu se vytratila pokroutková sladkost a jeho řeč zhrubla a stala se úsečně velitelskou. Neboť kupec Zoufalý obchodoval jen na vagony a počítal jen v tisícovkách. V okresním městě ho po straně nazývali keťasem; toto nové slovo přivezl někdo z Prahy.

Na radnici bily hodiny a do sálu vplul okresní hejtman se dvěma dcerami. Zatmělo se a opona se zdvihla. Šumot utichl a na jevišti se objevilo děvčátko v modrých, vzdušných šatečkách. Děvčátko se uklonilo a spustilo přičinlivým hlasem:

„Mocnářova pracovna.
Báseň od dr. Vlastimila Tichaye.“

Měšťané naklonili hlavu na stranu; okresní hejtman se otcovsky usmál a jeho dcery zamířily na jeviště kukátka; nadporučík Růžička přehodil nohu přes nohu; bledý kastelán si mnul žluté licousy a starosta se díval přísně.

„V pracovně své náš mocnář sklání tvář,
tajemný ještě neprch’ noci sen,
po skvostné komnatě se line světel zář,
však nezrodil se ještě nový den…“

Notář zkřížil ruce na prsou; básníkovu tvář oblila blaženost, jaká je známa pouze duchům tvůrčím.

„Ten, jemuž u nohou dlí celá říše,
jak dělník časně zrána vstává k práci
a neúnavně píše a zas píše,
až listinami jesti pokryt stůl ten psací…“

Starosta zíral přísně na modré, vzdušné šatečky a…

Mohlo by se Vám líbit…