Podzemní město

53

Padlo několik kapek.

„Stříká,“ zasípěly hlasy.

„Trochu sprchnout by neškodilo.“

„Jen houšť, pane bože, a větší kapky…“

Jaroslav se vytrhl ze snění a pohlédl k nebi. V syté modři plovalo několik obláčků. Ohnivé oko pražilo do pochodujících řad. Zavonělo pokropeným prachem. Horký vítr se zatočil a uprchl. Desátník nechtě pohlédl na zelenou skvrnu. Trochu se roztáhla, ale nijak se nepřiblížila.

– Patří mně to, – prohodil desátník k sobě. – Dal jsem si slovo, že se nepodívám, a podíval jsem se. Tak pozor! Od nynějška se nepodívám, až pak…

Upřel oči na paty pochodujících a pohroužil se do vzpomínání o časech dávno minulých. Mnoho krajin spatřil a všechny si byly podobny. To jste měli samé zahrady, řídké lesíky, šedá a zaschlá země. Chalupy jedna jako druhá. Každá se skládá ze dvou světnic. Černá a bílá. V černé světnici jsou velká kamna, na nich rozprostřený ovčí kožich; páchne tu chudobou a kvašeným těstem. Do bílé se vpouštějí hosté jen o velkých svátcích; mají tam pod skleněným poklopem kus velkonočního pečiva.

Také mnoho vojáků poznal Jaroslav na válečném tažení. Na příklad toho… jak se honem jmenoval? Nemůže si vzpomenout na jeho jméno, ačkoli si byli tak blízcí. Dělili se o chléb a spali pod jedním stanem. Nyní ví o něm jenom tolik, že měl obličej samý varhánek a křaplavě se smával se zaťatými zuby. Vtipkoval a dělal verše. Onemocněl zápalem plic a pak se ztratil z dohledu.

Všechny vzpomínky jsou kalné jako orosené okno. To máte, jako když cestujete po železnici. S někým se seznámíš, rozkládáš, křandáš; třeba si spolu připijete: ať slouží ke zdraví. Pak spolucestující shledává zavazadla a poroučí se; hezky nám to uteklo, těšilo mne, má úcta. V příští stanici vzpomínáme na něho jako na člověka, kterého jsme poznali před léty; představit si ho nedovedeme; jeho obličej úplně vybledl; vzdálenost ho vyhladila.

„Co je?“ zabublal šedivý domobranec.

Bílý psík se loudá podél řad; pokulhává, pokryt prachem; černé oko hledí žalostivě.

„Co chceš ode mne?“

Bílý psík se otřel o nohu domobrancovu; třese se na celém těle.

„Aha!“ vítězně zachraptěl Andrlík. „došlo na má slova. Co jsem ti říkal? Nevyváděj a choď pořádně. Neuposlechls a teď to máš. Nemůžeš dál. Jo, hochu, vojna není žádný špás.“ Bílý psík v odpověď zavrtěl pahýlem ocásku a plačtivě zapískal.

„Teď brečíš, když už je pozdě. Měls dát na slova zkušeného. Po účinku zlá rada. Co mám s tebou dělat? Nekňuč mi tady a koukej mazat. Pocem!“

Sehnul se, popadl psa za hřbet a posadil si ho na baťoh. Zvíře prudce oddychovalo s vyplazeným jazykem.

„Tady seď a nehýbej se. O kousek cesty nebude zle, ale pak tě zase shodím. Alou, táhni si po svých…“

„Nestydíš se,“ bublal, „takový velký pes a nechá se tahat… Vidíš, takový jsem já… Jestli by někdo jiný měl to uznání. Kdepak! Jiný nemá ten cit. Pojdi si třebas, ale kušuj…“

„Tři sta kusů ostrých, dvě deky, celta, prádlo, konzervy, bříza… to je co říct. Sám se sebou mám co dělat. Starý člověk, ty moje hnáty, bolesti v celém těle. A ještě se táhnu s hovadem. Patří mně to; proč jseš takový vůl? Ani ti na to neřeknou: polib nám šos…“

… byly dlouhé silnice. Byly nekonečné silnice, které se kroutily jako tkaničky. Vždycky jsme se těšili, dumá desátník Štědrý, že až se doplížíme na hřbet zvlněné krajiny, že se ukáže něco, co nás povzbudí, co v nás vyburcuje nové síly. Třeba les, rybník, vesnice; zkrátka něco, co mysl zabaví a skleslost zažene. Avšak když jsme stanuli nahoře, tu jsme spatřili zase jenom silnici, vroubenou telegrafními tyčemi, jichž přímky se protínají v obzoru.

„Rast!“ zuřivě chraptí vojáci.

„Lumpové, dejte nám rast!“

A sborem: „My – chceme – rast!“

Vtom zaznívá ze zadních řad povel: „Rechts abdrücken!“^[182]

Kruci! Který čert to zase… Nikdo neví, jaká je to svízel tak najednou změnit kývavý pohyb dopředu v tlačenici do strany.

Předjel žlutý kočárek, tažený dvěma lesklými hnědáky. V kočárku sedí velitel pluku; po jeho boku se rozložil elegantní pobočník. Starému se zježilo obočí a kouká jako výr na pochodující řady.

„Hele, dědka, jak si to sere. Sákra! To věřím, to bychom my taky… V kočárku se vyvalovat, zatím co my cestou-necestou… Holomku stará, tobě tak pavouka na…