Hlavní přelíčení

3

Mluvila o tom, že by si přála mít církevní oddavky. Chtěla by mít hudbu, květiny a vůni kadidla. Od oltáře by si přála kráčet po červeném běhounu. Odtud vede cesta k fotografovi, který zhotovuje podobenky, na nichž snoubenci se drží za ruce a dívají si do očí.

Maršík odpovídal mdle a neurčitě. Cítil těžkou únavu a jeho oči roztržitě těkaly. Její hlas dorážel jako šumění deště; on zachycoval poslední slova a sklíčeně přitakával.

Ona se viděla v jakémsi veselém příbytku, kde je slunce a plno barev. Jemu bylo, jako by jej kdosi uchopil za krk a násilím strkal do černého pytle. Byl obrazem suché vrbové větve, kterou otáčí kalný vítr a pudí ji k blízkým peřejím.

Večer, když ulehla k spánku, připravila si Alžběta sklenici vody, do níž ponořila kytici kopretin. Nenalézajíc spánku, naslouchala zpod pruhovaných peřin hlasům temnoty. Budík na poličce spěšně tikal a ve vodovodu cosi podivně kvílelo a šramotilo.

Když pak konečně usnula, tu přistoupil k lůžku sen v podobě oběšené paní. Plísnila Alžbětu, že se do perského koberce dali moli. Vytýkala jí, že se chce vdávat a paní opustit, ačkoli dobře ví, že dnes je těžko pořádnou holku dostat.

Avšak Maršík nešel domů; dotěrné myšlenky smýkaly jím ulicemi. Měl těžkou hlavu, okoralé rty a v ústech cítil kovovou příchuť. Cítil se opuštěn a zaskočen. Myšlenky jej zradily, ty myšlenky, které tak lehce rodila lebka pod jemně zvlněnými vlasy. Zapletly jej do zrádných sítin a opustily jej zoufalého.

Jazyk jej zradil. Odešla od něho slova, která ho měla vysvobodit od té druhé. Oplýval slovy, když byl ve společnosti a když dával něco k lepšímu. Ale neměl slov, když jich potřeboval. Kdyby byl měl dosti vybraných slov, pak by onu ženu přiměl, aby se ho vzdala. Všechno by bylo pak jednodušší, jasnější a snadnější. Žilo by se lehce a příjemně jako dříve. Dal se obloudit obrazivostí, která mu nabízela vilu s balkónem. Tehdy bylo mnoho slov na vybudování a okrášlení vysněné vily. Nyní pak je málo slov a jsou to slova mdlá a nevýrazná.

Shlížely naň temné fasády domů, jež majetnický duch vyšperkoval sádrovými květy a ornamenty. Potemněla okna, za nimiž spali lidé, kteří měli své starosti, i ti, kteří měli vystaráno. Jenom jedno okno bylo osvětleno a unikal jím nářek nemocného děcka. Spalo to veliké, kamenné město, jehož ulicemi se potácel železniční zřízenec Josef Maršík, marně se snaže ukonejšit zjitřenou mysl.

„Máš mít, cos chtěla,“ dumal temně. „Sama si o to loudíš. Já jsem to nechtěl, já nejsem takový. Sama ses na mne přilepila, krotká, jako by jiných mužských nebylo.“

Pocítil lítost nad sebou.

„Zač já bych měl trpět? Ne pro sebe, já se staral o rodinu, aby měla kde být. A tohle má člověk za všecko…“

Nad vchodem noční místnosti běhala červená, modrá a zelená světla a tvořila písmena. Maršík slabikoval: „Cristal-Kiosk, Cristal-Kiosk“. Divné slovo, cizokrajné slovo. Odkud se taková slova berou? Zastavil automobil, vrátný přiskakuje a otvírá dvířka. Z vozu vyvalil se tlustý pán ve smokingu a jedna štíhlá slečna s velkou …