V horách šílenství

VI.

Nyní docházím ke klíčové a nejobtížnější části svého vyprávění - obtížnější o to více, že si nemohu být jistý její realitou. Občas zakouším nepříjemný pocit jistoty, že jsem nesnil ani nepodléhal žádným falešným představám; a právě tento pocit - i vzhledem k ohromným důsledkům, jež by mohla objektivní pravda mé zkušenosti vyvolat - mne nutí sepsat toto líčení.

Můj syn - školený psycholog zkoumající můj případ do maximální možné míry a s nejvyšší účastí - bude nejpovolanějším soudcem věcí, jež zde předložím.

Dovolte mi nejprve, abych vás seznámil s okolnostmi celé věci, tak jak je znali lidé v táboře. V noci na 18. července, po větrném dni, jsem se velmi brzy odebral do postele, kde jsem však nemohl usnout. Krátce před jedenáctou jsem byl opět na nohou, a jelikož mne jako obvykle soužil onen zvláštní pocit související s oblastí na severovýchodě, vydal jsem se na jednu ze svých typických nočních vycházek. Při odchodu z tábora jsem viděl a pozdravil pouze jediného člověka: australského zlatokopa jménem Tupper.

Měsíc, krátce po úplňku, zářil z projasněné oblohy a zaléval starobylou písečnou pláň bílým leprózním svitem, který mi připadal nesmírně zlověstný. Vítr ustal a nezvedl se skoro pět hodin, jak obšírně dosvědčil Tupper a jiní, kteří mne viděli, jak přes tajuplné bledé duny rychle odcházím severovýchodním směrem.

Asi ve 3.30 se rozburácel prudký vichr, jenž probudil všechny v táboře a skácel tři stany. Obloha byla bez mráčku a poušť stále žhnula oním přízračným přísvitem. Skupinka kontrolující stany si povšimla mé nepřítomnosti, ale vzhledem k mým předchozím výletům této okolnosti nebyl připisován žádný význam. A přesto tři lidé - všichni Australané - jako by ve vzduchu vytušili cosi zlověstného.

Mackenzie vysvětlil profesoru Freebornovi, že jde o obavy převzaté z domorodého folklóru; místní obyvatelé si kolem větrů, které s velkými přestávkami za jasných nocí vířily písek, utkali podivné předivo neblahých mýtů. Šeptem si sdělovali, že tyto větry vanou z velkých kamenných síní v podzemí, kde se odehrály strašlivé věci - a jsou cítit pouze v blízkosti míst, kde jsou rozesety velké opracované kameny. Někdy před čtvrtou ranní vichřice pominula stejně tak rychle, jako se zvedla, a písečné pahorky se kolem nás tyčily v novém a neznámém uspořádání.

Někdy po páté, kdy napuchlý houbovitý měsíc zapadal na západní obloze, jsem vklopýtal do tábora - bez klobouku, rozedraný, s poškrábanou a zkrvavenou tváří a bez elektrické svítilny. Většina mužů se už vrátila do postele, ale profesor Dyer před svým stanem ještě kouřil dýmku. Jakmile spatřil, v jak zoufalém a skoro nepříčetném stavu se nacházím, zavolal dr. Boylea, a společně mne dovedli k lůžku, na které mne uložili. Brzy se k nim připojil i můj syn, probraný všeobecným povykem, a všichni se mne společnými silami pokusili přinutit zůstat na posteli a odevzdat se spánku.

Ale spánek nepřicházel. Byl jsem ve zcela mimořádném psychickém stavu - odlišném od všeho, co jsem kdy zažil. Po nějaké době jsem začal trvat na tom, že chci mluvit - a nervózně a složitě jsem jim začal vysvětlovat své rozpoložení. Řekl jsem jim, že mne přemohla únava a že jsem si lehl do písku, abych si zdříml. Přepadly mne strašlivější sny než obvykle - a když mne probudil náhlý silný vítr, mé napjaté nervy nápor nevydržely. V panice jsem začal utíkat, padal jsem přes zpola zasypané kameny a tak jsem nabyl svého rozedraného a zkrvaveného vzhledu. Musel jsem spát dlouho - a proto jsem byl tak dlouho i mimo tábor.

Nezmínil jsem se absolutně o ničem, co jsem spatřil či zažil - v tomto ohledu jsem vykazoval maximální sebeovládání. Mluvil jsem však o tom, že jsem změnil postoj k celkovému směřování expedice a prosazoval jsem okamžité zastavení veškerého kopání na severovýchodě. Mé argumenty byly očividně slaboduché - neboť jsem se zmiňoval o nedostatku kamenných bloků, o přání neurážet city pověrčivých dělníků, o možném krácení fondů z univerzity a dalších nepravdivých či zanedbatelných věcech. Přirozeně že mým touhám nikdo nevěnoval ani tu nejmenší pozornost - a to ani můj syn, kterému mé zdraví zjevně leželo na srdci.

Příštího dne jsem byl na nohou a pohyboval jsem se po táboře, ale neúčastnil jsem se výzkumných prací. Když jsem si uvědomil, že práce nezastavím, rozhodl jsem se, že se vzhledem k zdravotnímu stavu co nejdříve vrátím domů, a na svém synovi jsem si vymohl příslib, že jakmile dokončí průzkum terénu, který jsem chtěl nechat na pokoji, zaletí se mnou do Perthu, vzdáleného šestnáct set kilometrů na jihozápad.

Uvažoval jsem, že pokud bude to, co jsem spatřil, stále vidět, mohl bych se pokusit vydat i za cenu zesměšnění jakési varování. Dovedl jsem si představit, že dělníci obeznámení s místním folklórem, by mne mohli podpořit. Syn, aby mi vyhověl, dokončil své průzkumy už odpoledne, přičemž přelétl celou oblast, kterou jsem mohl projít při své vycházce. Nic z toho, co jsem spatřil, však už vidět nebylo.

Opět šlo o případ onoho nezvyklého čedičového bloku - pohybující se písky po něm zahladily i tu poslední stopu. Na okamžik jsem zpola zalitoval, že jsem ve své panické hrůze ztratil jakýsi úděsný předmět - ale hned jsem věděl, že ztráta to byla spíše milosrdná. Pořád dokážu uvěřit tomu, že celé mé dobrodružství bylo pouhou iluzí - obzvláště, jak pevně doufám, pokud se nikdy nenajde ten ďábelský jícen.

Wingate mne 20. července odvezl do Perthu, ačkoli odmítl opustit expedici a vrátit se domů. Zůstal se mnou až do pětadvacátého, kdy odplouval parník do Liverpoolu. A já se nyní v kajutě na Císařovně nad celou záležitostí dlouze a horečně rozmýšlím, a docházím k závěru, že alespoň můj syn by měl být informován. Bude záležet už jen na něm, zda tyto informace sdělí někomu dalšímu.

Abych se připravil na jakoukoli eventualitu, uspořádal jsem toto shrnutí pozadí celé záležitosti - jak byla jiným nesouvisle známa už dříve - a nyní co možná nejstručněji vylíčím to, co si myslím, že se stalo oné šeredné noci během mé nepřítomnosti v táboře.

Rozrušen na nejvyšš…