Šepot ve tmě

4

Marinus Bicknell Willett nedoufá, že jakákoli část jeho příběhu dojde víry u někoho jiného než u některých přátel, kteří jsou mu nakloněni, a proto se jej ani nepokoušel vyprávět mimo tento nejintimnější okruh. Jen málo lidí mimo něj ho kdy slyšelo, a u většiny vyvolal smích a poznámky, že doktor začíná být senilní. Radili mu, aby odešel na delší dovolenou a napříště se vyhýbal případům duševních poruch. Avšak pan Ward ví, že starý lékař říká jen hroznou pravdu. Což snad sám nespatřil na vlastní oči onen neblahý otvor ve sklepě pod domem? Což ho Willett neposlal domů, když se mu v jedenáct hodin onoho zlověstného dopoledne udělalo nevolno? Což netelefonoval doktorovi nadarmo toho večera a pak i druhý den a nepřijel nakonec k samotnému domu, aby tam k poledni našel přítele v bezvědomí, ale beze vší úhony na lůžku nahoře? Willett dýchal chrčivě a zvolna otevřel oči, když mu pan Ward nabídl brandy, kterou přinesl z vozu. Potom se roztřásl a ječivě vykřikl: “Ty vousy… ty oči… proboha, kdo jsi?” Prapodivné to oslovení úpravného modrookého a hladce oholeného pána, kterého znal od dětství!

V jasném poledním slunci se domek od předešlého dopoledne nezměnil. Willettův šat nedoznal změn k horšímu kromě několika skvrn a ošoupaných míst na kolenou, a jen slabý čpavý zápach připomínal panu Wardovi pach jeho syna onoho dne, kdy ho odváželi do ústavu. Doktorova svítilna zmizela, avšak jeho zavazadlo tu stálo v bezpečí, stejně prázdné, jako když je sem přinesl. Než se dal do vysvětlování, dopotácel se Willett opile a se značným vypětím vůle do sklepa a pokoušel se pohnout neblahou plošinkou před prádelními kotly. Nedalo se s ní hnout. Přešel na místo, kde předešlého dne zanechal svůj nepoužitý vak s nástroji, vzal dláto a začal zarputile odstraňovat jedno prkno za druhým. Byl pod nimi jen hladký cement; po nějakém otvoru nebo díře nebylo ani stopy. Tentokráte tu nezelo nic, co by vyvolalo nevolnost u popleteného otce, který za doktorem sestoupil dolů; pod prkny byl pouze hladký cement - žádná neblahá šachta, žádný svět podzemních hrůz, žádná tajná knihovna, žádné Curwenovy listiny, žádné přízračné propasti se zápachem a vytím, žádná laboratoř nebo police či vytesané formule, nic… Dr. Willett zbledl a chytil se mladšího muže. “Včera,” zeptal se tiše, “viděl jste to tu a cítil jste to?” Když pan Ward, sám plný hrůzy a podivu, našel sílu k přikývnutí, lékař si napůl povzdechl a napůl zalapal po dechu a pak přikývl. “Povím vám to tedy,” pravil.

Po celou hodinu šeptal lékař v nejslunnějším pokoji, který nahoře našli, svůj děsivý příběh žasnoucímu otci. Nedokázal však říci nic o tom, co se dělo dál, když se rozestoupila zelenavě černá pára z kylixu, a sám byl příliš vyčerpán, než aby si lámal hlavu nad tím, co se doopravdy stalo. Oba muži pak zbytečně a marně potřásali hlavami, dokud pan Ward napolo nevyslovil tichou otázku: “Myslíte, že by mělo cenu začít kopat?” Doktor mlčel, neboť mu připadalo sotva vhodné, aby lidský mozek odpověděl tam, kde mocnosti neznámých sfér tak rozhodně zakročily na této straně Velké propasti. Pan Ward se opětně zeptal: “Ale kam se to všechno podělo? Přineslo vás to sem, a pak jako by to celý ten otvor nějak zapečetilo…” Willett opět odpověděl mlčením. Nebyl to však ještě konec celé záležitosti. Jak sahal pro kapesník, vstávaje k odchodu, ucítil dr. Willett v kapse kousek papíru, který tam předtím nebyl, spolu se svíčkami a zápalkami, které ve zmizelém sklepení posbíral. Byl to běžný list papíru, vytržený zřejmě z laciného bloku v onom čarodějném pokoji hrůz kdesi v podzemí, popsaný obyčejným olůvkem - patrně tím, co leželo vedle. Byl pečlivě složen a kromě lehkého čpavého pachu po záhadné komnatě nevykazoval žádnou známku, která by upomínala na jiný než tento svět. Text sám byl však podivný; nebyl totiž psán písmem našeho století, ale pracnými tahy středověkých temnot, pro laiky, kteří se nad ním nyní skláněli, sotva čitelnými, avšak s kombinací symbolů, které jim připadaly nejasně známé.

Bylo to krátce naškrábané sdělení a jeho tajemství propůjčilo cíl otřesené dvojici mužů, kteří potom pevně vykročili k Wardovu vozu a dali se odvézt nejprve do klidné restaurace a pak do knihovny Johna Haye na kopci.

V knihovně nebylo těžké najít dobré učebnice paleografie, nad nimiž si oba muži lámali hlavy tak dlouho, až se rozsvítilo světlo velkého lustru. Nakonec našli, co potřebovali. Písmena nebyla nějakým fantastickým výmyslem, ale normálním písmem velmi temného údobí. Byly to špičaté saské minuskule z osmého či devátého století a nesly na sobě opar vzpomínky na onu drsnou dobu, kdy se pod lehkým nánosem křesťanství pokradmu provozovaly dávné věrouky a staré rituály a bledý britonský měsíc občas shlížel na podivné reje v římských rozvalinách Caerleonu a Hexhausu a u Věží podél chátrajícího Hadriánova valu. Slova byla složena v latině, kterou si ten barbarský věk byl schopen zapamatovat - “Corwinus necandus est. Cadaver aq(ua) forti dissolvendum, nec aliq(ui)d retinendum. Tace ut potes.” - a bylo je možno přeložit asi takto: “Curwen musí být zabit. Tělo musí být rozpuštěno v aqua fortis tak, aby nic nezůstalo. Zachovej mlčení, můžeš-li.”

Willett a pan Ward oněměli úžasem. Dotkli se neznáma a shledali, že jun chybí patřičné emoce k tomu, aby mohli reagovat, jak by podle nejasného tušení měli. Zvláště Willettova schopnost vnímat nové dojmy byla téměř vyčerpána; oba muži seděli na místě tiše a bezmocně, až je uzavření knihovny přinutilo k odchodu. Poté otupěle odjeli do Wardova sídla na Prospect Street a nesouvisle rozprávěli až do noci. Doktor si odpočinul, ale domů neodjel a zůstal na místě až do neděle, kdy přišla kolem poledne telefonická zpráva od detektivů, kteří měli za úkol pátrat po dr. Allenovi.

Pan Ward, který nervózně přecházel v županu, hovor osobně převzal; když se dozvěděl, že pátrání je téměř skončeno, řekl mužům, aby se dostavili časně zrána příštího dne. Oba, Willett i on sám, byli rádi, že se tato fáze případu začíná uzavírat, protože ať už byl původ toho p…