Dagon a jiné horory

VI.

Ve středu jsem vyrazil, jak jsme se dohodli, s kufříkem plným nezbytností a vědeckých záznamů, včetně hrůzné fonografické nahrávky, snímků a s celým svazkem Akeleyho korespondence. Na jeho žádost jsem nikomu neřekl, kam jedu; pochopil jsem, že celá věc vyžaduje největší utajení. Pomyšlení, že jsme ve skutečném spojení s cizími bytostmi Zvenčí, ohromovalo i můj trénovaný a připravený mozek; jaké by to pak mělo následky na široké masy neinformovaných laiků? Nevím, jestli mě vzrušovalo očekávání nebo strach, když jsem v Bostonu přesedal a vydal se na dlouhou cestu na západ, pryč ze známých krajin, do míst, která jsem znal jen povrchně. Waltham – Concord – Ayer – Fitchburg – Gardner – Athol.

Do Greenfieldu jsem dojel se sedmiminutovým zpožděním, ale přípoj na sever čekal. Přesedal jsem ve spěchu a cítil, jak se mi podivně nedostává dechu, když vagóny zarachotily v časném dopoledním slunci do krajiny, o které jsem zatím jenom četl, ale kterou jsem nikdy dřív nenavštívil. Věděl jsem, že jedu do staromódnější a původnější Nové Anglie, než jsou průmyslové, urbanizované oblasti na pobřeží a na jihu, kde jsem strávil svůj život; do nedotčené, starobylé Nové Anglie bez cizinců a dýmu továren, plakátů a betonových silnic, neposkvrněné moderní dobou. Očekával jsem, že v ní naleznu zvláštní, nenarušený národní život, život, jehož kořeny tkví hluboko v krajině – život, jenž udržuje podivné prastaré vzpomínky a je živnou půdou pro stinné, tajuplné a jen kradmo vyslovované pověry.

Tu a tam jsem zahlédl modrou hladinu řeky Connecticut, třpytící se ve slunci, a za Northfieldem jsme ji přejeli. Před námi byly hrozivé, tajemné kopce, a když přišel průvodčí, dozvěděl jsem se, že jsem konečně ve Vermontu. Řekl mi, abych si hodinky posunul o hodinu nazpět, protože kopcovitá země na severu se neobtěžovala se zavedením letního času. Když jsem tak učinil, zdálo se mi, jako by se kalendář vrátil zpět o celé století.

Jeli jsme podle řeky a za New Hampshire jsem viděl blížící se svah strmého Wantastiquetu, ke kterému se váží jedinečné staré legendy. Pak se po levé straně objevily ulice a napravo se v proudu ukázal zelený ostrůvek. Vlak zastavil a já vystoupil na dlouhé zastřešené nástupiště nádraží v Brattleboro.

Přehlížel jsem řadu čekajících vozů a uvažoval, který by mohl být Akeleyho fordkou, ale byl jsem poznán dříve, než jsem vyvinul nějakou iniciativu. Určitě to ale nebyl Akeley, kdo se ke mně blížil s napřaženou rukou a měkce vyslovenou otázkou, zda jsem pan Albert N. Wilmarth z Arkhamu. Ten muž vůbec nebyl podobný vousatému, prošedivělému Akeleymu z fotografie; byl mladší a vypadal městsky, módně oblečen, pod nosem pouze malý, tmavý knírek. Jeho kultivovaný hlas ve mně vyvolával neurčitou, zvláštní, téměř zneklidňující vzpomínku, neupamatoval jsem se ale jakou.

Zatímco jsem si ho prohlížel, vysvětloval mi, že je přítelem mého hostitele a že přijel z Townshendu místo něho. Prohlásil, že Akeley dostal náhlý astmatický záchvat a není natolik zotaven, ab…