Hrůza v Dunwichi a jiné horrory

Ve zdech Eryxu

Dřív než se pokusím odpočívat, uspořádám svoje poznámky a připravím zprávu, kterou musím podat. To, co jsem zjistil, je tak prosté a tak se liší od veškerých našich dosavadních zkušeností a poznatků, že musím líčit události velmi opatrně.

V hlavním kosmickém přístavu Venuše jsem přistál 18. března pozemského času, 9. VI. planetárního kalendáře. Zařadili mě do hlavní skupiny vedené Millerem, dostal jsem výstroj – hodinky, přizpůsobené o něco rychlejší rotaci Venuše – a prodělal obvyklý výcvik s maskou. Po dvou dnech mě uznali za schopného služby.

Stanici Společnosti Krystal na Terra Nova jsem opustil 12. VI. za svítání a vydal se jižně trasou, kterou letecky zmapoval Anderson. Šlo se mi špatně, protože po dešti jsou džungle skoro neprůchodné. Spletené liány a popínavé rostliny jsou pevné jako kůže, patrně díky vlhku; jsou tak tuhé, že některé z nich musím nožem přeřezávat až deset minut. Do poledne les trochu vyschl – rostlinstvo měklo a gumovatělo, že jím nůž lehce prošel –, ale ani potom jsem nepostupoval rychle, Carterovy kyslíkové masky jsou příliš těžké – jenom to, že je nosíte, vás zpola oddělá. Duboisovy masky, které mají filtr namísto trubic, čistí vzduch při poloviční váze stejně dobře.

Vypadalo to, že detektor krystalů pracuje správně, protože neochvějně ukazoval směrem, který naznačovala Andersenova zpráva. Je zvláštní, jak princip přitažlivosti funguje – není to žádný podfuk „kouzelných proutků“, jak je známe tam u nás doma. Nejvýš tisíc mil odtud musí být velké ložisko krystalů, ačkoli ho asi budou v jednom kuse hlídat ti hnusní lidoještěři. Možná že si o nás myslí, že jsme blázni, když jsme přišli na Venuši shánět tuto surovinu, stejně jako si myslíme my o nich, že jsou blázni, když kvůli každému kousku ryjí v bahně a pak je shromažďují ve svém chrámu. Kéž by si vymysleli jiné náboženství, protože z krystalů stejně nemají žádný užitek, jenom se k nim modlí. Dovolili, abychom jim vzali kromě náboženství všechno, co chceme – a přitom kdyby se naučili získávat z krystalů energii, bylo by jí dost pro jejich planetu i pro Zemi. Pokud jde o mě, nebaví mě nechávat hlavní ložiska na pokoji a hledat jenom jednotlivé krystaly kolem lesních řečišť. Občas mě popadne chuť poslat na ty šupinaté chudáky naši dobrou armádu a nadobro se s nimi vypořádat. Nějakých dvacet lodí by mohlo přivézt dost chlapců, kteří by to zvládli. Nemůžu těm zatraceným potvorám říkat lidi jenom kvůli tomu, že mají svoje „města“ a věže. Neumějí nic jiného než stavět a zacházet s meči a otrávenými šípy – nevěřím, že ta jejich takzvaná „města“ jsou v něčem jiná než mraveniště nebo bobří hráze. Pochybuji, že vůbec mají skutečný jazyk – všechny ty řeči o psychické komunikaci za pomoci tykadel na hrudníku mě jenom dráždí. Lidi se nechali zmást jejich vzpřímeným držením těla; pozemšťanům se podobají jenom náhodou. Rád bych jednou prošel venušskou džunglí, aniž bych se musel dívat po těch jejich mlčenlivých tlupách nebo se vyhýbal jejich zatraceným šípů…