Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory

Zvíře v jeskyni

Hrozný závěr, který se postupně vnucoval mé zmatené a neochotné mysli, se nyní stal strašnou jistotou. Byl jsem ztracen, úplně, beznadějně ztracen v obrovitém bludišti Mamutí jeskyně. Ať jsem se obrátil kamkoli, v žádném směru nemohl můj namáhaný zrak zachytit žádný předmět, který by mi mohl posloužit jako orientační bod a navést mě na cestu ven. Můj rozum již nemohl chovat sebemenší pochybnost, že nikdy víc nespatřím požehnané denní světlo ani se nezadívám na milé vršky a údolí krásného světa venku. Naděje odešla. Díky svému filozofickému školení jsem však s nemalým uspokojením sledoval své nevzrušené chování; ačkoli jsem totiž často četl o divoké pomatenosti, jíž propadaly oběti podobné situace, nic takového jsem nezakoušel, ale jakmile jsem si jasně uvědomil, že jsem ztratil orientaci, zůstal jsem klidně stát.

Ba ani myšlenka, že jsem se nejspíš zatoulal za nejzazší hranice běžného pátrání, mě ani na okamžik nezbavila sebevlády. Musím-li zemřít, uvažoval jsem, potom je tato strašlivá, a přece velkolepá podzemní dutina stejně vítaným místem posledního odpočinku, jako jakákoliv jiná hrobka. Ta myšlenka s sebou nesla spíš uklidnění než zoufalství.

Mým konečným osudem bude smrt hladem, tím jsem si byl jist. Věděl jsem, že někteří v takových podmínkách zešíleli, ale já cítil, že mě takový konec nečeká. Mé neštěstí bylo důsledkem jedině mé vlastní chyby, protože jsem se bez vědomí průvodce oddělil od skupiny návštěvníků, a když jsem déle než hodinu bloudil chodbami nezpřístupněno části jeskyně, shledal jsem, že nejsem schopen se vrátit spletitými zákruty, jimiž jsem se ubíral poté, co jsem opustil své společníky.

Má baterka již dohasínala; brzy mě zahalí naprostá a takřka hmatatelná čerň útrob země. Jak jsem stál v slábnoucím, nejistém světle, šlo mi hlavou, jak asi vlastně skončím. Vzpomínal jsem na vyprávění o kolonii souchotinářů, o níž jsem slyšel, že se v této obrovité jeskyni usídlila, aby nalezla zdraví v údajně blahodárném vzduchu podzemního světa s jeho stálou, neměnnou teplotou, čistým vzduchem a pokojným tichem, a místo toho nalezla smrt v podivné a hrůzné podobě. Viděl jsem smutné pozůstatky jejich chatrných chýší, když jsme je s výpravou míjeli, a napadlo mě, jaký nepřirozený vliv by asi dlouhý pobyt v této nezměrné a tiché podzemní dutině měl na někoho tak zdravého a silného, jako jsem já. Teď tedy, řekl jsem si drsně, mám příležitost ověřit si to, pokud mě ovšem nedostatek jídla nezbaví života příliš rychle.

Když se poslední paprsky mé baterky propadly do tmy, rozhodl jsem se vyzkoušet všechny možnosti, všechny prostředky, jak se odtud dostat, a tak jsem se vzchopil a z plných plic jsem vyrazil několik hlasitých výkřiků v marné naději, že svým halasením upoutám pozornost průvodce. Přesto, když jsem volal, v srdci jsem pokládal své výkřiky za marné a myslil, že můj hlas, zveličelý a odrážený nespočetnými stěnami černého bludiště okolo mne, nepadá do ničích jiných uší kromě mých vlastních.

Náhle jsem však s…