Ukázky

/ „Duchové si dávají na čas.“ / „Mají to sem daleko.“ / „Pst!“ / Lakovaná deska se zachvěla. Stolek se začal pohybovat. / „Dávejte otázky. Kdo se bude ptát? Vy, Ronnie.“ / „Ale – hm – jářku – nač se mám ptát?“ / „Je přítomen nějaký duch?“ napověděla Violet. / „Aha! Jo – je nějaký duch přítomen?“ / Stolek tvrdě klepnul. / „To znamená ANO,“ řekla Violet. / „Ach tak! Hm – kdo jste?“ / Žádná odpověď. / „Požádejte ho, ať nám napíše jméno.“ / „Jak to může udělat?“ / „Budeme počítat, kolikrát …

Pan Parker Pyne vyšel z kanceláře a vystoupal po schodech do horního patra. Zde v podkrovní místnosti seděla paní Oliverová, autorka brilantních románů, jež nyní patřila k týmu pana Pynea. Pan Parker Pyne zlehka zaťukal na dveře a vstoupil. Paní Oliverová byla usazená za stolem, na němž stál psací stroj, povalovalo se několik zápisníků a vůbec vládl zde všeobecný nepořádek dotvořený volně poházenými listy r… / (…)

Hercule Poirot seděl v trávě na vrcholu ostrova. Malinko po levici začínal ocelový žebřík, který vedl dolů do Zátoky skřítků. Všiml si, že kolem žebříku bylo několik rozeklaných balvanů, které tvořily snadný úkryt pro každého, kdo se chystal slézt dolů na pláž. Z pláže samotné bylo odtud zvrchu vidět jen málo, neboť útesy byly převislé. Hercule Poirot vážně pokyvoval hlavou. Dílky jeho skládačky do … / Nůžky. / Zlomená troubel dýmky. / Láhev hozen…

Slečna Marplová pronesla zvolna a jemně: „No – víte, má milá, myslím si, že musíme vyjít z předpokladu – jestli to vše ostatní jsou vzpomínky – že i TOHLE je vzpomínka…“ / „Že jsem opravdu viděla někoho ležet zabitého – zardoušeného – mrtvého?“ / „Já si myslím, že jste si neuvědomovala, že ta žena byla uškrcena. To ve vás vyvolala až ta včerejší hra, a to také souvisí s tím, že jste si teprve nyní v dospělém věku uvědomila, co mu… / Gwenda se zhl…

Před nemocnicí na mě čeká Eliška. Její soudržnost mě vyloženě dojme, rázem potřebuji kapesník. / „Všechno bude dobrý,“ konejší mě, ač sama nemá k slzám daleko. „Říkej si, že všechno bude fajn. Opakuj to po mně…“ / „Díky, Eli. Díky moc…,“ popotáhnu. „Jsi tu sama?“ / Přikývne. „Nikdy bych tomu nevěřila, ale vybodl se na mě. Poslechl maminku, ty její řeči, jak moc se k sobě nehodíme, on, vysokoškolák, a já, obyčejná prodavačka…“ / Role utěšitele se vyměni…

Do pytle! Leoniny rodiče jsem neznal a nijak poznat netoužil, tím spíš takhle nečekaně! Sotva jsem se s hlavou mokrou po sprchování unaveně vypotácel ze stadionu, Leona mi zamávala ze zaparkovanýho oranžovýho favorita. Z předního sedadla se na mě zubil tlustej holohlavej chlapík a jeho tlustá, neholohlavá ženuška. Než jsem k nim došel, všichni tři vystoupili. Takhle bude jednou vypadat i Leona? / „Dobrý den,“ zachrčel jsem. / „Náš mladej? Já su ňákej B…