Ukázky

Voda stejná / Lehostejná / To co přijme / Nedá zpátky / Voda je domeček zlý / Z anděla jenž do ní svržen / Zbyla zbroj / Zbyla malinkatá zbroj / Na těle stříbrného cejna / Viktorka věděla co dělá – / Zešílet umí ledakdo / Ale ležet v noci / Nad splavem / Tam si krasopaní sukénky umáčí / Tam kapří / V nehybném chumáči / Čelem proti proudu / Proud se převaluje / Rybář tam lehce zešílel / Zešílel Lehko mu je / Vypráví se tady o porybném / Že se vrátil domů / O vlas po půlnoci / Těžký deštěm / Mokrý Těžký Starý / Jeho mladá…

Autorova poznámka: Haiku vynalezli a zdokonalovali japonští básníci několik století a má to být úplná báseň o sedmnácti slabikách, která obsahuje ucelenou vizi života ve třech krátkých řádcích. „Západní haiku“ nemusí dodržovat sedmnáctislabičné schéma, protože západní jazyky mohou jen stěží napodobit pružnou japonštinu. Navrhuji proto, aby „západní haiku“ prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním …

Dívky z Wu, / s pletí bílou a čistou, / rády se pobaví / vyjížďkou na lodi. / Jediným pohledem / jaro svých srdcí / dovedou nabídnout, / když květy trhají / a vesele laškují / s poutníky na břehu. / Trávím noc v klášteře / na vrcholku hory Feng. / Když ruku vztáhnu, / dotýkám se hvězd. / Téměř se bojím promluvit, / abych snad / nesmrtelných bohů / nenarušil klid. / Vrbové haluze / lehce se dotýkají / křišťálových vod / a něžnou krásu / k potěše vystavují / jarnímu větru. / Ledové květy / třpytí se na sněhu / Nefritového pr…

Snad také / jednou / ke zvěři do zahrady / i ona – / vždyť zvěř měla ráda! – / vkročí jako kdysi / s úsměvem / takovým, / jak na smímku na stole tady. / Vždyť ona je krásná – / ji určitě vzkřísí! / Třicáté / století vaše / pak předstihne v letu / hejna drobností, rozdírajících srdce nám. / A vše, / co nedomilovali jsme tu, / hvězdnatou nesčetností nocí doženem. / Vzkřis mne / aspoň za to, / že jsem / dlouhá léta / já, básník,. / čekal na tě, / odhodil všednosti! / Vzkřis mne / alepsoň za tohleto! / Vzkřis – / svoje si dožít chci…

Temná noci! jasná noci! / Obě k želu mne budíte. / Temná noc mne v hloubi tiskne, / jasná noc mě vzhůru vábí; / a temné hlubiny se hrozím, / ach a k světlu nelze jíti. / Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! / K vám já toužím tam světla ve říši, / ach a jen země je má! / Člověkem jsem; než člověk pohyne; / ve své mě lůno zas země přivine, / zajme, promění a v postavě jiné / matka má, země, zas mě vydá! / Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! / K vám budu toužiti světla ve říši, / ach a jen zem …

  Krásné slunce, zlatě zacházíš, / skvěle pouť denní svou dokonáváš, / poslední blesky kolkolem házíš, / zeleným luhům „dobrou noc!“ dáváš. / Stromy a květy v tvé záři se skvějí, / háje a louky v tvém dechu se chvějí. /   Nuž, dobrou noc i já ti poslední / dávám – neuzřím světla už tvého, / až prchne noc a se rozední, / zář zbarví tvá – jen kříž hrobu mého, / a za hory slunce až opět zajde, / již Lůna o mně pověsti nenajde! /   Jako poutník z vlasti když se ubírá, / ješ…