Ukázky

Jaroslavu Seifertovi / Malověrní Čas kostižerný / jí jenom krásu dal / a z polí stenných křik iluminoval / kamenné texty portálů a zdí / Tak bude vždy / Malověrní / Tak bude vždy / Za vraty našich řek / zní tvrdá kopyta / za vraty našich řek / kopyty rozryta / je zem / a strašní jezdci Zjevení / mávají praporem / Je lehké listí vavřínů / a těžký padlých stín / Já vím Já vím / Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas / Kůň bronz…

(…) / Klíny mladých žen / perlorodky lůžka / houštiny rozverné / rozparky andělské / jizvy z růží / ó chlácholinky / smyčce našich strun / dravá ústa faunek / líbezná geometrie plotů / lampy kouzelné / rukávníčky / ó klíny mladých žen / plné rozryvné touhy zřásněné vilností / v níž náš člunek tká trvání pokolení / v taktu ještě ne – ještě ne – ještě ne / (…)

To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo, / za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo – / to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý, / pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly. / To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé, / my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se, / my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití – / však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti! / A když pak ve vášniv…

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli – / dva smutné dvorce na samotách propadlých – / dva hlasy se tam o cos hádaly a přely / při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených. / Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano, / a druhý bázlivý a stále chtěl své ne, / až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno, / a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené. / Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli – / dva smutné dvorce na samotách propadlých… / Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely…

V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení, / v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou, / v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení, / v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou, / Jda hrdě, sonete můj – doufáš pochopení?… / Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou, / mluv tónem intimním, mluv tonem rozhořčení: / však nevnucuj se nikde….nikde… Cestu kamenitou / jsi zvolil – budiž; tu už musíš něco snést; / v ty naše bolné rány zcela otevřeně, / jen lancetu svou zaryj – nedbe…

Voda stejná / Lehostejná / To co přijme / Nedá zpátky / Voda je domeček zlý / Z anděla jenž do ní svržen / Zbyla zbroj / Zbyla malinkatá zbroj / Na těle stříbrného cejna / Viktorka věděla co dělá – / Zešílet umí ledakdo / Ale ležet v noci / Nad splavem / Tam si krasopaní sukénky umáčí / Tam kapří / V nehybném chumáči / Čelem proti proudu / Proud se převaluje / Rybář tam lehce zešílel / Zešílel Lehko mu je / Vypráví se tady o porybném / Že se vrátil domů / O vlas po půlnoci / Těžký deštěm / Mokrý Těžký Starý / Jeho mladá…

Já mám kompas, a ten kompas, / ať je večer, ať je ráno, / ukazuje k severu. / Nevídáno, neslýcháno! / To my máme doma budík, / a ten budík, na mou čest, / ať je večer, ať je ráno, / ukazuje pořád šest. / Ptal se včera pána pán. / – Kudy tudy do Hajan? – / – To se dáte kolem plotu, / od Klímadel na Dřímotu, / z Dřímoty dál na Zívánky, / ze Zívánek na Hajánky, / z Hajánek dál k Polospaní, / a tam dole na stráni, / to už budou Hajany. – / – Děkuji vám, pane, moc. – / – Na shledanou. – / – Dobrou noc. –

Pracují spolu, / hádají se spolu, / mají stejnou chůzi, / mají stejný smích, / jenom o té lásce, / co je mezi nimi / dodneška neví / ani jeden z nich. / Tak on ten cit, / co přetrvat má v čase, / nevzkvete nikdy / s prvním povzdechem. / On je tak tichý, / že až podobá se / čistému hříbku / v mlází pod mechem. / Jen ať neruší ho, / kdo jde kolem mlází. / A třeba o něm / tuze dobře ví. / Neruště lásku, / která s jitrem vchází. / Máme jí tolik, / tolik potřebí.